Grigorij Jevsejevič Zinovjev

V 90. letech 19. století se připojil k revolučnímu hnutí a v roce 1901 vstoupil do Ruské sociálně demokratické dělnické strany, po jejímž rozkolu se v roce 1903 přidal k bolševikům. V roce 1908 odešel do exilu ve Švýcarsku, kde se sblížil s Vladimirem Iljičem Leninem. V roce 1912 se stal členem Ústředního výboru bolševické strany a o pět let později se za pomoci německých úřadů vrátil společně s Leninem do Ruska. Na podzim 1917 vystupoval proti svržení Prozatímní vlády a posléze i proti bolševickému převratu, za což byl obviněn ze „zrady“. Po sebekritice vykonával od prosince 1917 předsedu petrohradského (od roku 1924 leningradského) sovětu a v následujících letech stoupal ve stranické hierarchii, přičemž se stal jedním z nejvýše postavených mužů Všesvazové komunistické strany Ruska (bolševiků) – VKS (b). V roce 1925 vystoupil proti Josifu Vissarionoviči Stalinovi a spojil se proti němu se svým někdejším rivalem Lvem Davidovičem Trockým (tzv. levá opozice společně s Lvem Borisovičem Kameněvem). Vlivem rostoucí Stalinovy moci byl v roce 1926 donucený vzdát se funkcí v Komunistické internacionále (tzv. Kominterně), leningradském sovětu i politbyru a po vyhnání Trockého do exilu došlo také k jeho vyloučení ze strany. Po kapitulaci před Stalinem se mohl do VKS (b) vrátit a od roku 1928 působil jako rektor Kazaňské univerzity. V roce 1932 došlo k jeho opětovnému vyloučení ze strany a poslání do vyhnanství. Vlivem Stalinových čistek ve 30. letech byl v roce 1934 zatčen a odsouzen k deseti letům vězení, v srpnu 1936 došlo k jeho dalšímu odsouzení k trestu smrti.

Usnesením pléna Vrchního soudu SSSR ze dne 13. 6. 1988 byl rehabilitován.

ZUBOV, Andrej (ed.): Dějiny Ruska 20. století – díl I 1889–1939. Praha: Argo, 2014, s. 627. FITZPATRICKOVÁ, Sheila: Ve Stalinově týmu. Roky riskantního života v sovětské republice. Praha: Argo, 2018.