Jiří Veltruský

Původním jménem byl Jiří Vařečka, v roce 1928 se rodina nechala úředně přejmenovat. Jeho otcem byl spisovatel Ladislav Veltruský. V roce 1937 maturoval na Jiráskově gymnáziu v Resslově ulici v Praze a posléze studoval estetiku, sociologii a literární vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (FF UK) v Praze. Během studií se podílel na činnosti Divadelního kolektivu mladých, v němž kromě něj působili také Jiří Orten, Věra Schönová, Pavel Tigrid, Jiří Hájek, Jiří Rychlík, Hana Eislerová-Žantovská či Zděnek Urbánek. V důsledku okupace a uzavření českých vysokých škol nacisty v listopadu 1939 byl nucen přerušit univerzitní studium. Poté pracoval do prosince 1941 jako korektor v nakladatelství Sfinx a následně jako lektor v nakladatelství J. Podroužek. Zároveň se stal v roce 1941 členem Pražského lingvistického kroužku. V roce 1942 byl tzv. totálně nasazen do pražské továrny ETA, kde se vyučil mechanikem a nástrojařem. V roce 1944 se zapojil do odboje v rámci ilegální odborové organizace. Po válce se stal krátce organizačním tajemníkem Ústřední rady odborů, kvůli sporům s vedením byl však v červenci 1945 z funkce odvolán. V témže roce dokončil přerušené vysokoškolské studium a začal pracovat v estetickém semináři FF UK u prof. Jana Mukařovského, zprvu jako výpomocný asistent a po obhájení disertační práce v roce 1946 jako vědecký asistent. Politicky se angažoval v rámci Československé sociální demokracie (ČSSD), v níž patřil k přívržencům Václava Majera, kteří zastávali odmítavé postoje vůči spolupráci s Komunistickou stranou Československa (KSČ). V této souvislosti publikoval články v odborářských tiskovinách, v nichž mj. napadal komunistickou manipulaci odborů. Po únorovém komunistickém státním převratu byl na vlastní žádost zproštěn asistentské funkce na FF UK a v březnu 1948 odešel do exilu. Usadil se v Paříži, kde se věnoval odborové publicistice, politologickému studiu a zároveň byl aktivní v exilové ČSSD coby představitel její zemské organizace ve Francii. V roce 1949 redigoval v Paříži týdeník Oedipe a v letech 1950–1951 napsal sérii článků o situaci v Československu (ČSR) pro Hlas Ameriky.

V 50. letech vydal několik knižních sociologických a politologických studií věnujících se fenoménu tzv. studené války a uvolňování napětí v Evropě, závislosti ČSR na politice Sovětského svazu apod. V letech 1951–1953 pravidelně přispíval pod pseudonymem „Pavel Bartoň“ či „Paul Barton“ do československého vysílání Francouzského rozhlasu a v letech 1951–1954 zároveň redigoval bulletin Messes – Informations Tchécoslovaquie. Mezi lety 1955–1958 zastával funkci ředitele edičního a dokumentačního střediska při Commission internationale contre le régime concentrationnaire. Od roku 1962 se opět věnoval organizovanému odborovému hnutí, nejprve v letech 1962–1968 coby vedoucí výzkumu Mezinárodní konfederace svobodných odborů (International Confederation of Free Trade Unions, ICFTU), poté jako její zástupce u Organizace spojených národů (OSN) v New Yorku. Od roku 1968 byl evropským zástupcem instituce Americká federace práce & Kongres průmyslových organizací (American Federation of Labour & Congress of Industrial Organizations, AFL-CIO) v Paříži. V 70. letech se opětovně odborně zabýval estetikou, sémiotikou a teatrologií. Nejprve upravil některé svoje starší práce (dříve se zabýval teoretickým propracováním sémiotiky divadla a herectví) a nově se koncentroval zejména na tzv. srovnávací sémiologii umění, sémiotiku herectví a srovnávání rozličných sémiotických systémů umění a jednání vstupujících do jevištního dění. Po pádu komunistického režimu v listopadu 1989 byl členem mise ICFTU, která jednala s československou vládou a odborovými svazy.

Archiv bezpečnostních složek - sb. Svazky kontrarozvědného rozpracování (KR), arch. č. KR-52124 MV.

DANIEL, Vojtěch: Jiří Veltruský. In: Slovník české literatury po roce 1945 (online, 15. 9. 2022): http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1191; TOMEŠ, Josef: Průkopníci a pokračovatelé. Osobnosti v dějinách české sociální demokracie 1878−2003. Biografický slovník. Praha: Demos, 2004, s. 138.