Josef Vávra-Stařík

Absolvoval hospodářskou školu v Napajedlech, vyšší lesnickou školu v Hranicích na Moravě a posléze Učitelský ústav v Košicích. Na sklonku 20. let působil jako učitel na Slovensku, kde poznal svou budoucí manželku Marii, rovněž učitelku. Společně s ní odešel v roce 1936 na Moravu, kde v Dubňanech na Hodonínsku vyučovali v tamější obecné škole. Politicky se angažoval nejprve v agrární straně, později působil jako funkcionář tzv. Moravsko-slovenské společnosti, národopisné a folkloristické organizace, jejímž předsedou byl armádní generál ve výslužbě Josef Šnejdárek. Během mnichovských událostí v září 1938 a nacistické okupaci v březnu 1939 se společnost transformovala v Národopisnou Moravu (NM), fašizující organizaci, která mj. usilovala o připojení Slovácka k samostatnému Slovenskému státu. Josef Vávra byl v prvních letech okupace jednou z hlavních postav NM, v jejímž rámci se podílel i na arizaci některých židovských obchodů a od června 1939 do října 1940 měl být také členem fašistické Vlajky. Dle jedné z verzí vykonával J. Vávra tyto aktivity pro krytí odbojové činnosti, k níž byl instruován gen. J. Šnejdárkem, a jeho zpravodajské údaje se údajně dostaly až do okruhu osob kolem předsedy protektorátní vlády gen. Aloise Eliáše. Dle jiného vysvětlení, zejména poválečného komunistického, byl kolaborantem. V roce 1940 se J. Vávra stal krajským osvětovým referentem a přestěhoval se do Starého Města u Uherského Hradiště. V důsledku konfliktů, do kterých se posléze dostal s některými členy NM a německými úřady, byl v roce 1941 přeložen jako učitel do Studence u Třebíče. Zřejmě kvůli hrozícímu zatčení gestapem odešel v roce 1943 na Slovensko, kde se živil výrobou dřevěného moravského folkloru, a stal se zde také členem ilegální komunistické strany. Posléze se zapojil do odboje a v období vypuknutí Slovenského národního povstání v srpnu 1944 se podílel na formování 1. partyzánské brigády (zprvu oddíl) Jana Žižky, v níž později zastával funkci tzv. výkonného. Bojů s Němci se účastnil nejprve na Slovensku a po přechodu části brigády do protektorátu v září 1944 i na východní a jihovýchodní Moravě. V této době si začal říkat „Stařík“, což mělo být údajně převzato od bolševického revolucionáře Lva Trockého. Po válce se významně podílel na činnosti partyzánského hnutí a jeho stavovských organizací. Angažoval se ve Sdružení českých partyzánů (SČP), kde zastával funkci předsedy krajské organizace ve Zlíně, místopředsedy zemského vedení i člena ústředního vedení v Praze. Ve Zlíně také s dalšími partyzány založil družstvo Partkol (PARTyzánský KOLektiv), jenž se stal ekonomickou a sociální základnou moravských partyzánů. V důsledku rozepří, do nichž se dostal s představiteli pražského ústředí SČP (např. Rudolf Slánský, mjr. Augustin Schramm), kteří se snažili ovládnout moravské partyzány, byl po komunistickém únorovém státním převratu v roce 1948 nucen odejít do exilu. Zde se v německém uprchlickém táboře dostal do kontaktu s mladým národním socialistou Miloslavem Chocem, jenž byl posléze hlavním podezřelým z vraždy partyzánského funkcionáře mjr. A. Schramma, k níž došlo v Praze dne 27. 5. 1948. Dle interpretace StB Choc ilegálně překročil hranice do Československa (ČSR) a dle instrukcí obdržených v zahraničí od J. Vávry-Staříka zavraždil mjr. A. Schramma. V listopadu 1948 proběhl v Praze monstrproces se skupinou „Miloslav Choc a spol.“, jehož výsledkem bylo vynesení osmi trestů smrti (pět v nepřítomnosti odsouzených), včetně samotného J. Vávry-Staříka, jenž tou dobou stále dlel mimo území ČSR. J. Vávra-Stařík odešel na konci srpna 1948 z Německa do Francie a usadil se v Paříži, kde se živil výrobou moravského folkloru. Na základě korespondence se svými někdejšími druhy z partyzánského hnutí inicioval založení Světlany, jedné z největších protikomunistických odbojových organizací, jejíž členové působili na přelomu 40. a 50. let především na Moravě. Zároveň se J. Vávra-Stařík kvůli svým levicovým názorům dostal ve Francii do konfliktu s řadou tamějších emigrantů, což vedlo k jeho izolaci. Z druhé strany byl zase aktivně sledován československými bezpečnostními orgány. Těm se ho nakonec podařilo vylákat do Rakouska a odtud v říjnu 1949 unést do ČSR. Poté byl držen ve vazbě, tvrdě vyslýchán a následně využit coby tzv. univerzální svědek v procesech se členy Světlany či při soudu s „Miladou Horákovou a spol.“, kde figuroval jako „žalobce“ poúnorové emigrace.

V důsledku dřívějšího odsouzení k trestu smrti byl popraven v Praze na Pankráci dne 26. 8. 1953. Jeho mrtvola byla pohřbena do společného hrobu na ďáblickém hřbitově v Praze.

Archiv bezpečnostních složek - sb. Správa vyšetřování StB − vyšetřovací spisy (V), arch. č. V-2646 MV; f. Inspekce Ministra vnitra (A 8/1), inv. j. 1365.

Národní archiv - sb. Správa sboru nápravné výchovy (SSNV), vězeňský spis Josefa Vávry-Staříka.

HOMOLA, Zdeněk − KOKEŠ, Luboš a kol.: Případ Světlana. Proměny obrazu třetího odboje. Katalog ze stejnojmené výstavy. Praha: ÚSTR, 2017. MALLOTA, Petr: Josef Vávra-Stařík. In: Popravení z politických důvodů v Československu. Praha: ÚSTR (v tisku).