Lev Davidovič Trockij

Narodil se do rodiny zámožného rolníka. V sedmnácti se začal zajímat o marxistickou literaturu a v roce 1897 spoluzaložil Jihoruský dělnický svaz v Nikolajevu, což vedlo k jeho prvnímu zatčení a vyhnanství na Sibiři. V roce 1902 utekl pod jménem Trockij do exilu, z něhož se však brzy vrátil. Byl vynikajícím řečníkem a v roce 1905 se aktivně účastnil první ruské revoluce, byl zatčen a v roce 1907 opětovně uprchnul do exilu, v němž byl až do roku 1917. Stál mimo frakce a ve svých politických aktivitách vedl řadu polemik jak s bolševiky (radikální představitelé ruské sociální demokracie), tak s menševiky (umírnění). Po svržení carského režimu a převzetí moci Prozatímní vládou se vrátil v květnu 1917 do Ruska. Stal se členem Ústředního výboru bolševické strany a koncem října 1917 jednou z hlavních postav bolševické revoluce a velitelem Rudých gard provádějících povstání. Po uchopení moci přijal funkci lidového komisaře zahraničních věcí a vedl jednání o separátním míru s Německem a jeho spojenci v Brest-Litevsku. Poté zasedal v nejvyšších orgánech státního (např. lidový komisař pro vojenské a námořní záležitosti) i bolševického stranického aparátu, podílel se na vybudování Rudé armády a obhajoval masové vraždění během tzv. rudého teroru. Společně s Leninem se stal hlavním architektem bolševického totalitarismu. Ve 20. letech se zapojil do vnitrostranického boje o moc, v němž byl poražen Stalinem. V roce 1927 byl vyloučen z komunistické strany a o rok později poslán do vyhnanství. Odešel do exilu a postupně žil v Turecku, Francii, Norsku a Mexiku. V emigraci dlouhá léta bojoval proti Stalinovi a v roce 1938 vytvořil antistalinskou IV. internacionálu. V srpnu 1940 byl zabit sovětským agentem Ramónem Mercaderem.

ZUBOV, Andrej (ed.): Dějiny Ruska 20. století – díl I 1889–1939. Praha: Argo, 2014, s. 382–383. FITZPATRICKOVÁ, Sheila: Ve Stalinově týmu. Roky riskantního života v sovětské republice. Praha: Argo, 2018.