Josip Bros Tito

Pocházel z chudé chorvatsko-slovinské zemědělské rodiny. Vyučil se kovářem a roku 1910 se stal členem chorvatsko-slavonské demokracie. Jako kovodělník pracoval mj. v Záhřebu, ve Vídni a ve Škodových závodech v Plzni. Roku 1913 byl odveden do císařské armády a o rok později, po vypuknutí první světové války, narukoval na srbském bojišti. V lednu 1915 se spolu se svým plukem zapojil do bojů proti Rusům v oblasti Karpat. Zde byl těžce zraněn a padl do ruského zajetí. Po hospitalizaci byl poslán do zajateckého tábora na Sibiři, kde se poprvé více seznámil s myšlenkami ruských bolševiků. Po únorové revoluci roku 1917 se přemístil do Petrohradu a po říjnovém uchopení moci komunisty téhož roku se aktivně zapojil do občanské války mezi Leninovými bolševiky a jejich odpůrci. Stal se příslušníkem rudých gard, nicméně po celou dobu zůstal víceméně stranou bojů. Zde se také poprvé oženil a vstoupil do jihoslovanské sekce bolševické strany. V listopadu 1920 se vrátil do rodného Chorvatska, které se po válce stalo součástí nového státního útvaru − Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (od roku 1929 známé jako Království Jugoslávie). V první polovině 20. let pracoval v různých dělnických profesích v Záhřebu a okolí. V roce 1920 také vstoupil do Socialistické dělnické strany (známá také jako Komunistická strana Jugoslávie, KSJ). Ta byla záhy režimem krále Alexandra I. zakázána a její členové přešli do ilegality. Tito působil jako neúnavný odborový předák a organizátor řady protirežimních stávek. Roku 1928 byl zatčen za podněcování ke vzpouře a organizování teroristického činu a odsouzen k pěti letům odnětí svobody. Po propuštění na svobodu odcestoval do Moskvy, kde se stal vysokým představitelem balkánské sekce Komunistické internacionály (tzv. Kominterna). V rámci KSJ patřil k výrazným tvářím stalinského křídla, jehož součástí byla skupina loajálních spolupracovníků mladé generace (E. Kardelj, M. Djilas, A. Rankovič). V době tzv. velkého teroru v druhé polovině 30. let se členové dosavadního exilového vedení strany v čele s generálním tajemníkem Milanem Gorkičem stali oběťmi čistek. Tito situace využil a postupně se svými spolupracovníky převzal kontrolu nad vedením strany. Generálním tajemníkem se stal v roce 1939. Po invazi sil Osy vedených Německem a Itálií do Jugoslávie v dubnu 1941 se Titovy partyzánské jednotky jakožto jediná fungující ozbrojená síla postavily do čela odporu proti okupantům. Na pozadí odboje proti agresorovi se však odehrávala krutá občanská válka mezi Titovými partyzány a antikomunistickými silami v čele se srbskými nacionalisty (četniky) vedenými Draholjubem Mihailovičem. Po vojenských úspěších se Titovi podařilo roku 1943 získat rozhodující vliv v ústředním orgánu domácího odboje, Antifašistické radě národního osvobození, a jeho prestiž stoupla ještě více získáním maršálské hodnosti. Jeho roli vůdce jugoslávského odboje potvrdila i jednání představitelů tzv. Velké trojky na konferenci v Teheránu téhož roku. Do května 1945 dosáhli partyzáni s pomocí Rudé armády osvobození celého území Jugoslávie. Po osvobození země a konci monarchie v roce 1945 se Tito postavil do čela nově vzniklé Federativní republiky Jugoslávie jako její ministerský předseda. Komunisté pod jeho vedením začali záhy provádět sovětizaci země po stalinském vzoru, včetně rozsáhlého znárodňování v ekonomické oblasti a represí nepřátel režimu. Titova sebevědomá a nezávislá zahraniční i domácí politika byly trnem v oku Stalinovi, který se snažil posílit vliv Sovětského svazu v Jugoslávii. Situace vyústila ve vyloučení Jugoslávie z Informačního byra komunistických a dělnických stran (Kominformy) v roce 1948 a vážnou sovětsko-jugoslávskou roztržku, jejímž přímým důsledkem bylo tzv. hledání nepřátel uvnitř strany ve všech zemích střední a východní Evropy v geopolitické sféře SSSR. Vyloučení Jugoslávie z východního bloku vedlo k větší spolupráci jugoslávského režimu se Západem a také k jistým reformám v ekonomické oblasti. Nový model „národního socialismu“ z počátku 50. let přinesl mimo jiné podíl pracujících zaměstnanců na řízení podniků a omezení dosavadní koncepce plánovaného hospodářství. Tito však nikdy neopustil své marxistické smýšlení a důvěru ve vládní monopol jedné strany.

Roku 1953 byl Tito zvolen prezidentem. V zahraniční politice prosazoval odmítnutí koncepce bipolárního světa, rozděleného do dvou bloků, a vytvoření nezávislého společenství spřátelených zemí propojených hlavně hospodářskými vazbami. Jugoslávie se stala vůdčí zemí tzv. Hnutí nezúčastněných zemí, jehož ustavující summit se konal v roce 1961 v Bělehradě. Roku 1974 byla přijata nová ústava, která se snažila utlumit nacionalistické pnutí v rámci mnohonárodnostního státu pomocí decentralizace a zajištění rovnosti šesti svazových republik a dvou autonomních oblastí − Kosova a Vojvodiny. Tito kolem sebe vybudoval silný kult osobnosti a stal se jednotícím elementem nesourodé federace, která se po jeho smrti v roce 1980 a následném pádu komunismu začala postupně rozpadat.

DURMAN, Karel: Popely ještě žhavé. Velká politika 1938–1991. I. díl: Válka a nukleární mír. Praha: Karolinum, 2004. Encyklopedia Britannica, J. B. Tito (online, 25. 10. 2022): https://www.britannica.com/biography/Josip-Broz-Tito/Retrenchment-of-the-1970s PIRJEVEC, Jože: Jugoslávie 1918–1992. Vznik, vývoj a rozpad Karadjordjevićovy a Titovy Jugoslávie. Praha: Argo, 2000. PROCHÁZKA, Vladimír a kol.: Příruční slovník naučný. I. díl. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1962, s. 275. TEED, Peter: Moderní oxfordský slovník 20. století. Praha: Knižní klub, 1994, s. 520.