Ludvík Svoboda

Po absolvování tříleté hospodářské školy ve Velkém Meziříčí pracoval v zemědělství. Za první světové války se v září 1915 dostal na východní frontě do ruského zajetí. V srpnu 1916 vstoupil do Československých legií, s nimiž bojoval u např. u Zborova či na transsibiřské magistrále. Po návratu do vlasti se stal v roce 1921 důstojníkem z povolání. V letech 1923−1931 sloužil v Užhorodu, kde se naučil maďarsky; v roce 1929 složil z tohoto jazyka státní zkoušku na Univerzitě Komenského v Bratislavě. V letech 1931−1933 vyučoval na Vojenské akademii v Hranicích na Moravě. Od roku 1934 sloužil u pěšího pluku 3 v Kroměříži. Po nacistické okupaci v březnu 1939 se zapojil do odboje v rámci vojenské organizace Obrana národa. Počátkem června 1939 pak odešel do Polska, kde vstoupil do československé zahraniční armády. Po napadaní Polska nacistickým Německem a komunistickým Sovětským svazem (SSSR) byl se svou jednotkou zajat sověty a poslán do internace. Po invazi německé armády do SSSR v červnu 1941 se stal velitelem 1. československého polního praporu, formujícího se od února 1942 v Buzuluku. Z jednotky, jejímž byl velitelem a s níž prošel celým východním tažením včetně osvobozování Československa, se v květnu 1943 stala 1. československá samostatná brigáda a v září 1944 První československý armádní sbor v SSSR. Dne 4. 4. 1945 byl jmenován ministrem národní obrany a posléze i vrchním velitelem československé branné moci. Dne 1. 8. 1945 dosáhl hodnosti armádního generála. Během svého působení ve vládě nebránil narůstajícímu vlivu komunistů a svým vystoupením během únorového státního převratu v roce 1948 de facto neutralizoval armádu. V květnu 1948 se stal poslancem NS a o rok později byl zvolen členem ÚV KSČ (1949−1952). Jeho pád začal v dubnu 1950, kdy byl odvolán z postu ministra národní obrany a jmenován místopředsedou vlády a předsedou Státního výboru pro tělesnou výchovu a sport (1950−1951). V listopadu 1952 byl zatčen, na zákrok Sovětů však o měsíc později došlo k jeho propuštění.

V letech 1951−1954 pracoval v Jednotném zemědělském družstvu v Hroznatíně. Po intervenci tehdejšího prvního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu Nikity Sergejeviče Chruščova došlo k jeho rehabilitaci v roce 1954. Stanul v čele Vojenské akademie Klementa Gottwalda v Hranicích (1954−1959) a poté byl místopředsedou ÚV Svazu protifašistických bojovníků. Dne 30. 3. 1968 byl zvolen prezidentem republiky. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy nejprve odmítl jmenovat okupantskou loutkovou „dělnicko-rolnickou vládu“, avšak posléze odletěl do Moskvy, kde měl zásadní podíl na podepsání tzv. moskevského protokolu, který okupaci v podstatě legalizoval. Koncem srpna 1968 byl kooptován do ÚV KSČ i stranického předsednictva, jehož členem zůstal do dubna 1976. V období od září 1968 do dubna 1969 působil též ve výkonném výboru předsednictva ÚV KSČ. V roce 1973 byl podruhé zvolen prezidentem, jímž byl až do 29. 5. 1975.

PLACHÝ, Jiří: Svoboda Ludvík. In: ANEV, Petr – BÍLÝ, Matěj (eds.): Biografický slovník vedoucích funkcionářů KSČ (1921–1989) L–Z. Praha: Academia – ÚSTR, 2018, s. 322−327. BÍLEK, Jiří: Svoboda Ludvík. In: Vojenské osobnosti odboje 1939–1945. Praha: VHÚ Praha – VHÚ Bratislava, 2005, s. 278−279.