Viliam Široký

Vychodil měšťanskou školu v Bratislavě. Poté se v letech 1917−1921 živil jako zaměstnanec železnice a angažoval se v sociálně demokratických odborech. V roce 1921 vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ) a v letech 1923−1928 byl tajemníkem Krajského výboru KSČ v Bratislavě. Za své politické aktivity byl několikrát zatčen a odsouzen (zejm. v letech 1926−1928), a proto koncem 20. let odešel ze Slovenska do českých zemí. V roce 1928 působil jako redaktor Pravdy na Ostravsku a poté byl v letech 1929−1935 oblastním tajemníkem KSČ na vícero místech. V rámci vnitrostranických bojů patřil k zastáncům Gottwaldova křídla a představitelům bolševického, stalinistického jádra strany. Od března 1931 do dubna 1936 byl kandidátem Politického byra Ústředního výboru KSČ (ÚV KSČ), poté se stal jeho členem. V období let 1935−1938 zároveň působil jako tajemník ÚV KSČ. Jako jediný zástupce Slovenska ve vedení strany byl považován za reprezentanta slovenských komunistů a v letech 1936–1938 stál v čele zemského vedení KSČ na Slovensku. Od roku 1935 také zasedal jako poslanec v Národním shromáždění. Aktivní byl i v rámci mezinárodního komunistického hnutí. Pracoval v aparátu Komunistické internacionály (Kominterny), účastnil se jejích kongresů a v roce 1935 byl zvolen kandidátem Exekutivy Kominterny (EKI). V důsledku zákazu činnosti KSČ odešel koncem roku 1938 do exilu v Moskvě a posléze se přesunul do Paříže, kde společně s Janem Švermou a Brunem Köhlerem vedl zahraniční sekretariát KSČ v Paříži. V průběhu probíhajících bojů druhé světové války se v lednu 1940 vrátil do Sovětského svazu (SSSR), kde pracoval v rámci moskevského vedení KSČ a v Kominterně. V polovině roku 1941 byl tajně vyslán na Slovensko, aby navázal kontakt s představiteli ilegální Komunistické strany Slovenska (KSS). Dne 3. 7. 1941 byl zatčen gestapem a později odsouzen nejprve na 14, po odvolání na 9 let odnětí svobody. Zavřený byl v Bratislavě a v Nitře. Díky vlivu komunistů v justičním aparátu se mu ve vězení podařilo několikrát setkat se zadrženými komunistickými funkcionáři či také s těmi, kdo byli na svobodě, a koncipovat s nimi další vedení protifašistického odboje. V předvečer vypuknutí Slovenského národního povstání se mu nezdařil útěk z věznice, z čehož vinil ilegální vedení KSS v čele s Gustávem Husákem, které mu mělo znemožnit účast v povstání. Uprchnout se mu podařilo společně s Juliusem Ďurišem až počátkem února 1945, načež se probili na území kontrolované sovětskou armádou. Koncem března 1945 se zúčastnil moskevských jednání a po vyhlášení Košického vládního programu se stal náměstkem předsedy vlády Zdeňka Fierlingera. Dále působil v předsednictvu ÚV KSČ (PÚV KSČ) a od srpna 1945 byl předsedou KSS v Bratislavě. V následujících letech zcela ovládl vedení a stranický aparát KSS a žádné důležité rozhodnutí týkající se Slovenska se neuskutečnilo bez jeho souhlasu. Zejména po komunistickém únorovém státním převratu v roce 1948 podporoval budování vlastního tzv. kultu osobnosti a posléze se stal jednou z vůdčích osobností při tažení a organizaci procesu proti tzv. slovenským buržoazním nacionalistům (Gustáv Husák, Ladislav Novomeský a Vladimír Clementis) a v pozdějších letech patřil také k hlavním kritikům jejich rehabilitací.

V letech 1950–1953 vedl po zatčeném a popraveném Vladimírovi Clementisovi ministerstvo zahraničních věcí. V důsledku častých zahraničních cest jeho politický vliv na Slovensku postupně slábl, na což mělo vliv také zrušení funkce předsedy KSS po Gottwaldově smrti v březnu 1953. V rámci personálních změn po Gottwaldově skonu nastoupil dne 21. 3. 1953 do funkce předsedy vlády. V následujících letech se ve sporech mezi prezidentem Antonínem Zápotockým a prvním tajemníkem ÚV KSČ Antonínem Novotným přidal na stranu Zápotockého, po jehož smrti v roce 1957 doufal v prezidentské křeslo. Jeho ambice však zůstaly nenaplněny a do čela státu byl postaven Novotný, jenž pokračoval v dřívější praxi odstraňování Širokého příznivců ze stranického aparátu. Zbavit se Širokého se Novotnému podařilo dne 20. 9. 1963, kdy byl Široký ze svých funkcí odvolán po revizi politických procesů s vedoucími komunisty (členem ÚV KSČ zůstal až do září 1966). Jeho politický život tak skončil právě v době ospravedlnění „buržoazních nacionalistů“, kdy se do popředí začal pozvolna navracet Gustáv Husák. Široký považoval svůj konec v politice za osobní tragédii a ústup z výsluní těžce poznamenal i jeho manželku Margitu, která v roce 1964 spáchala sebevraždu. V roce 1968 se Široký stal předmětem kritiky za zločiny, na kterých se spolupodílel, a atmosféra zavržení ho provázela až do smrti. Za spoluvinu na tzv. konstruování politických procesů mu bylo pozastaveno členství v KSČ a jeho navrácení se dočkal až krátce před svým skonem.

MAŤOVČÍK, Augustín a kol.: Slovenský biografický slovník. V zväzok R−Š. Martin: Matica slovenská, 1992, s. 462−463. PEŠEK, Jan: Viliam Široký. In: ANEV, Petr – BÍLÝ, Matěj (eds.): Biografický slovník vedoucích funkcionářů KSČ (1921–1989) L–Z. Praha: Academia – ÚSTR, 2018, s. 374−379.