Karol Sidor

Studoval na piaristickém gymnáziu v Ružomberoku, avšak v roce 1919 byl vyloučen ze všech středních škol v Československu (ČSR) za veřejnou podporu politiky Andreje Hlinky. V roce 1920 složil soukromě maturitu na gymnáziu v Ružomberoku a poté studoval tři semestry Právnické fakulty Univerzity Karlovy, následované nedokončeným studiem práv na Univerzitě Komenského v Bratislavě. V roce 1919 stál u zrodu Ústredia slovenského katolíckeho študentstva a věnoval se redakční práci. Založil literárně umělecký časopis Vatra (1919–1925) a ve 20. a 30. letech působil publicisticky a redakčně v časopisech Slovenský svet, Nový svet a Slovenská Pravda. Vedle toho se věnoval také prozaické a dramatické tvorbě, jeho literárním debutem byla sociálně laděná novela Kliatba nenarodených (1922). Již od mládí patřil k blízkým spolupracovníkům Andreje Hlinky a v roce 1920 se stal členem Slovenské ľudové strany (od roku 1925 HSLS). Zprvu působil v rámci stranického aparátu a jako redaktor tiskového orgánu Slovák (1929–1938 šéfredaktor) a jeho přílohy Ohlas, později zaujal post jednoho vůdčích reprezentantů HSLS. V letech 1935–1939 zasedal jako poslanec NS za HSLS a od prosince 1938 do března 1939 zastával post ministra bez portfeje v první vládě Rudolfa Berana. Byl předním ideologem slovenského klerikálního nacionalismu, jako politik prosazoval národnostní a náboženské požadavky Slováků proti koncepci československé národní jednoty a v zahraniční politice sympatizoval s protičeskoslovenskými postoji polského ministra zahraničních věcí Józefa Becka. Patřil k rozhodným odpůrcům druhého československého prezidenta Edvarda Beneše. Po smrti Andreje Hlinky v srpnu 1938 se stal čelným představitelem HSLS, avšak pod hrozbou rozpadu státu postupně slevil ze svých radikalistických požadavků. Po vyhlášení výjimečného stavu na Slovensku počátkem března 1939 a odvolání Jozefa Tisa z čela slovenské autonomní vlády byl jmenován jejím předsedou a z pozice své funkce odmítl na německý nátlak vyhlásit samostatný stát. K jeho konstituování nakonec došlo i přes jeho odpor a v nové vládě byl jmenován ministrem vnitra. Funkci odmítl vykonávat a dne 18. 4. 1939 v důsledku intervencí nacistů z vládního postu odstoupil a zároveň se vzdal funkce hlavního velitele Hlinkových gard. Ponechal si jen mandát ve Slovenském snemu. V červnu roku 1939 byl pověřen funkcí vyslance ve Vatikánu, kterou vykonával až do roku 1945. Během svého diplomatického působení napsal rozsáhlé dílo o parlamentních zápasech o slovenskou autonomii, z něhož vyšel v roce 1943 dvousvazkový výtah Slovenská politika na pôde pražského snemu 1918–1938. Po válce se do ČSR nevrátil a zůstal v exilu, nejdříve v Itálii, později v Kanadě. V roce 1947 byl v ČSR odsouzen Národním soudem v nepřítomnosti na 20 let odnětí svobody. V roce 1948 založil exilový orgán Slovenské národní rady v zahraničí a stal se jejím předsedou.

V emigraci se kromě politických aktivit věnoval také literární a novinářské činnosti. Přispíval do řady časopisů, novin či sborníků (např. Jednota, Kanadský Slovák, Literárny almanach Slováka v Amerike) a stal se editorem některých děl Andreje Hlinky.

KOLÁŘ František a kol.: Kdo byl kdo za první republiky. Politická elita meziválečného Československa 1918−1938. Praha: Pražská edice, k. s., 1998, s. 221–222. MAŤOVČÍK, Augustín a kol.: Slovenský biografický slovník. IV zväzok M−Q. Martin: Matica slovenská, 1990, s. 253. TOMEŠ, Josef a kol.: Český biografický slovník XX. století. III. díl Q–Ž. Praha – Litomyšl: Petr Meissner – Paseka, 1999, s. 122.