Moše Šaret

Narodil se jako Moše Šertok do židovské rodiny žijící na území části dnešní Ukrajiny, jež byla v součástí říše ruských Romanovců. V roce 1906 odešel s rodiči do Palestiny, která se tehdy nacházela v područí Osmanské říše. Jeho rodina náležela k několika zakládajícím klanům budoucího hlavního města pozdějšího státu Izrael Tel Avivu. Patřil k prvním absolventům v té době jediné židovské střední školy na území Palestiny, Hebrejského gymnázia Herzlija v Tel Avivu. Po studiu na místní hudební konzervatoři krátce navštěvoval práva na univerzitě v Istanbulu, která byl nucen přerušit v důsledku vypuknutí první světové války. V jejím průběhu sloužil v osmanské armádě jako tlumočník, neboť hovořil plynně arabsky a turecky. Po skončení války v roce 1918 se zapojil do politického života Jišuvu, sionistického hnutí na území Palestiny. Nejprve byl členem levicové strany Achdut ha-avoda (Jednota práce) a posléze její nástupkyně Mapaj (Dělnická strana Izraele). Počátkem 20. let odešel do Velké Británie, kde v letech 1922 až 1924 studoval na London School of Economics. Během pobytu v britské metropoli se zapojil se do mezinárodního sionistického hnutí a mezi lety 1925 až 1931 působil jako editor sionistického periodika Davar. Po návratu na území britského mandátu v Palestině v roce 1931 působil ve strukturách Židovské agentury pro Palestinu (neoficiální vlády pro židovské obyvatelstvo v zemi). Od roku 1933 zastával funkci šéfa jejího politického oddělení a de facto druhého nejdůležitějšího představitele agentury po jejím předsedovi Davidu Ben Gurionovi (1886–1973). Patřil mezi hlavní vyjednavače židovské politické reprezentace s britskými mandátními úřady a po vypuknutí druhé světové války v roce 1939 pomáhal s organizací Židovské brigády bojující v rámci armády Spojeného království proti mocnostem Osy, na druhé straně ale ostře vystupoval vůči důsledkům plynoucím z tzv. MacDonaldovy knihy, jež významně omezovala další židovské osídlování Palestiny. Po skončení druhé světové války patřil k architektům izraelské státnosti a podporovatelům rezoluce Organizace spojených národů (OSN) na původní rozdělení Palestiny na dva státy, židovský a arabský. Náležel k signatářům Deklarace nezávislosti Státu Izrael z května 1948 a stal se prvním ministrem zahraničních věcí nově vzniklého státního útvaru. V následujícím roce byl v prvních volbách zvolen poslancem izraelského zákonodárného sboru Knesetu. V průběhu první izraelsko-arabské války o nezávislost vedl klíčová jednání o příměří s arabskými státy a po jejím ukončení hrál zásadní roli při uzavření bilaterálních dohod mladého izraelského státu s mnoha dalšími zeměmi světa, stejně jako při vstupu Izraele do OSN. Velkou část svého úsilí ve funkci ministra zahraničí věnoval komplikovaným jednáním o náhradách za příkoří ze strany poraženého Německa, jejichž vyvrcholením byla dohoda o reparacích se Spolkovou republikou Německo (SRN) z roku 1952.

Po Ben Gurionově rezignaci v prosinci 1953 jej nahradil na postu předsedy vlády, zároveň také zůstal ve funkci ministra zahraničí. Ben Gurion však zůstal politicky aktivní i po odchodu z úřadu a svého někdejšího nejbližšího spolupracovníka ostře kritizoval za jeho umírněné postoje při řešení arabsko-izraelského konfliktu uvnitř země a neodpovídající reakci vůči agresivní politice nepřátelských arabských zemích, především pak Egypta pod vedením nového prezidenta Gamála Násira (1918–1970). Na mezinárodním poli jeho kabinetu silně uškodilo i odhalení tzv. Lavonovy aféry, kdy se ministr obrany Pinchas Lavon (1904–1976) bez svolení premiéra pokusil na vlastní pěst iniciovat tajnou operaci, jejímž cílem bylo zatáhnout USA a Spojené království do konfliktu s Egyptem. Všechny zmíněné faktory vedly po volbách v listopadu 1955 k Ben Gurionově návratu do premiérského křesla. Šaret zůstal v čele ministerstva zahraničí až do června 1956, kdy jej v této funkci nahradila Golda Meirová (1898–1978). Po odchodu z nejvyšších pater izraelské politiky působil na vrcholných postech odborové centrály Histadrut. Od roku 1961 až do své smrti v roce 1965 byl předsedou Židovské agentury pro Izrael.

BOUDOVÁ, Michaela: Lavonova aféra a její důsledky. Diplomová práce. Plzeň: Filozofická fakulta Západočeské univerzity v Plzni, 2016. BROŽ, Ivan: Arabsko-izraelské války 1948–1973. Praha: Epocha, 2005. Encyklopedia Britannica, Moshe Sharett (online, 13. 2. 2024): https://www.britannica.com/biography/Moshe-Sharett; Ministry of Foreign Affairs, Moshe Sharrett (online, 13. 2. 2024): https://www.gov.il/en/departments/people/moshe_sharet