Bedřich Reicin

Po maturitě na reálném gymnáziu v Plzni studoval německou obchodní akademii, kterou nedokončil. Od roku 1926 se angažoval v Komunistickém svazu mládeže (Komsomol) a v roce 1929 se stal členem Komunistické strany Československa (KSČ). Byl také aktivní v pionýrském hnutí, s nímž dvakrát navštívil Sovětský svaz (SSSR). Za své politické aktivity byl během první republiky častokrát krátkodobě vězněn. Od roku 1936 pracoval s mládeží v rámci aparátu KSČ, posléze se stal tajemníkem agitačně-propagačního oddělení Ústředního výboru KSČ (ÚV KSČ). Byl taktéž redaktorem Haló novin a Rudého práva. Po okupaci ČSR nacisty v březnu 1939 se mu po několikerém zatčení a propuštění podařilo v říjnu 1940 odjet do SSSR, kde krátce působil v české redakci moskevského rozhlasu. Po nacistické invazi byl Sověty coby protektorátní státní příslušník zatčen a vězněn až do února 1942, kdy nastoupil k československé vojenské jednotce (později První československý armádní sbor v SSSR) pod velením Ludvíka Svobody, přičemž zároveň spolupracoval se sovětskou zpravodajskou službou. V jednotce prošel několika funkcemi (např. redaktor periodika Naše vojsko, osvětový důstojník) a od počátku roku 1945 působil jako přednosta oddělení obranného zpravodajství sboru (OBZ). Po válce zůstal v československé branné moci, v níž byl jmenován do funkce přednosty Hlavní správy OBZ Ministerstva národní obrany. Díky jeho vlivu se nakonec komunistům podařilo ovládnout celou armádu (zasedal také v ústřední branné komisi KSČ) i další tuzemské zpravodajské služby. Po komunistickém státním převratu byl dne 15. 11. 1948 jmenován do funkce náměstka ministra národní obrany pro kádrovou práci, jemuž podléhaly všechny armádní zpravodajské složky. V letech 1949−1950 měl zcela zásadní podíl na vykonstruovaných procesech s armádními důstojníky. V říjnu 1950 dosáhl hodnosti divizního generála. Svého vlivu v armádě byl zbaven po nástupu gen. Alexeje Čepičky na post ministra národní obrany. Počátkem roku 1951 přešel do Státní plánovací komise, ale již dne 8. 2. 1951 byl zatčen. Ve vazbě posléze podstoupil brutální vyšetřovací metody, které dříve sám pomáhal zavádět.

Dne 27. 11. 1952 byl během hlavního procesu proti „protistátnímu spikleneckému centru v čele s Rudolfem Slánským“ odsouzen k trestu smrti a dne 3. 12. 1952 popraven na dvorku za vězeňskou nemocnicí v Praze na Pankráci. Jeho případ se stal předmětem šetření rehabilitačních komisí 50. a 60. let. Na jedné straně byly prokázány nezákonné metody, kterými ovlivňoval chod armády, na druhé straně však bylo jeho odsouzení prohlášeno za nezákonné a v roce 1963 byl soudně (nikoliv stranicky) rehabilitován.

Archiv bezpečnostních složek - sb. Ministerstvo národní bezpečnosti (MNB), arch. č. MNB-8.

BÍLEK, Jiří: Bedřich Reicin – iniciátor i oběť. PERNES, Jiří – FOITZIK, Jan, eds. Politické procesy v Československu po roce 1945 a „Případ Slánský“. Sborník příspěvků ze stejnojmenné konference, pořádané ve dnech 14.–16. dubna 2003 v Praze. Brno: Prius, 2005, s. 320–331. HANZLÍK, František − POSPÍŠIL, Jaroslav: Soumrak demokracie. Reicinovo obranné zpravodajství na cestě KSČ k moci. Vizovice: Lípa, 2000. HANZLÍK, František: Bez milosti a slitování. B. Reicin − fanatik rudého teroru. Praha: Ostrov, 2011.