László Rajk

Studoval francouzštinu na budapešťské univerzitě, nicméně záhy byl ze studií vyloučen pro své sympatie s komunistickým hnutím. Členem Maďarské komunistické strany (MKP) byl od roku 1931. Živil se jako stavební dělník a podílel se na organizaci řady stávek na podporu práv dělnictva. V roce 1936 odjel do Španělska, aby se zapojil na straně republikánů do probíhající občanské války. Působil jako politický komisař Rákosiho praporu 13. interbrigády, složené ze zahraničních dobrovolníků (prapor nesl jméno významného maďarského komunisty, pozdějšího generálního tajemníka strany a premiéra Mátyáse Rákosiho). Během války byl zraněn a po zhroucení katalánské fronty se na čas ocitl ve Francii, kde byl uvězněn. Do Maďarska se vrátil již v průběhu druhé světové války v roce 1941. Zde se zapojil do činnosti ilegální komunistické strany a hnutí odporu vůči prohitlerovskému režimu admirála Horthyho. Roku 1944 jej zajaly oddíly antisemitské Strany křížových šípů a hrozil mu trest smrti, před popravou jej zachránil zásah jeho staršího bratra Endreho, který měl konexe ve vládních kruzích. Na svobodu byl propuštěn v květnu 1945. Po osvobození Maďarska se stal jedním z nejbližších spolupracovníků generálního tajemníka Rákosiho a zasedl v parlamentu jako poslanec. V prvních poválečných volbách, konaných v listopadu 1945, museli komunisté přihlížet drtivému vítězství nejsilnější demokratické konkurenční síly na politické scéně, Malorolnické strany. Poté se rozhodli jít cestou kriminalizace a zastrašování protivníků. V koaliční vládě sestavené roku 1946 získal Rajk zásadní post ministra vnitra, a tím i klíčový nástroj pro likvidaci opozice v podobě tajné policie − Státního ochranného úřadu (ÁVH). ÁVH pod jeho vedením v krátké době zrušil velké množství náboženských, národních a demokratických spolků pro jejich údajnou fašistickou činnost a nevybíravými metodami dosáhl diskreditace a likvidace předních představitelů demokratických stran. Po sloučení se sociálně demokratickou stranou se komunistická strana přejmenovala na Maďarskou stranu pracujících (MKP) a počátkem roku 1949 zavedla v zemi vládu jedné strany po sovětském vzoru. V srpnu 1948 se Rajk stal ministrem zahraničních věcí. Po tzv. sovětsko-jugoslávské roztržce v létě 1948 dalo sovětské vedení v Moskvě stranických sekretariátům v jednotlivých komunistických zemích za úkol najít ve svých řadách údajné „titovské“ agenty sympatizující s Jugoslávií a uspořádat s nimi ukázkové politické procesy. V Maďarsku padla Rákosiho volba právě na Rajka, který se s protijugoslávským kurzem neztotožnil a varoval před rozkolem v socialistickém táboře. Na konci května 1949 byl zatčen a podroben brutálním výslechům. Zpočátku čelil obviněním ze špionáže ve prospěch západních zemí, „trockismu“ a „sionismu“. Směřování procesu se zásadně změnilo po příchodu sovětských poradců do země v červnu 1949. Ve velkém veřejném procesu, konaném před budapešťským lidovým soudem od 16. do 24. června 1949, se Rajk spolu s dalšími obviněnými z řad politiků, státních úředníků a špiček armády či policie doznal ke všem smyšleným obviněním z velezrady a špionáže ve prospěch Jugoslávie. Byl odsouzen k trestu smrti a dne 15.10.1949 popraven.

Zinscenovaný proces s Rajkem a dalšími popravenými maďarskými komunisty posloužil do jisté míry jako šablona, podle níž docházelo na pokyn sovětského stalinského vedení k procesům v dalších zemích socialistického tábora (Československo, Polsko, Bulharsko). Po pádu Rákosiho a uvolnění poměrů v Maďarsku proběhla v březnu 1956 Rajkova posmrtná rehabilitace. Jeho řádný pohřeb na budapešťském hřbitově Kerepesi v říjnu 1956 byl velkou celonárodní manifestací a stal se jednou z událostí, které předznamenaly krvavě potlačené povstání z přelomu října a listopadu téhož roku.

DURMAN, Karel: Popely ještě žhavé: velká politika 1938−1991. I. díl: Válka a nukleární mír. Praha: Karolinum, 2004. KŘEN, Jan: Dvě století střední Evropy. Praha: Argo, 2005. PROCHÁZKA, Vladimír a kol.: Příruční slovník naučný. III. díl. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1962, s. 802. TEED, Peter: Moderní oxfordský slovník 20. století. Praha: Knižní klub, 1994, s. 428. Wikipedia The Free Encklopedia: Lázsló Rajk (online, 5. 11. 2022): https://en.wikipedia.org/wiki/L%C3%A1szl%C3%B3_Rajk