Václav Korynta

Po tříletém studiu gymnázia v Praze přešel do učení strojním zámečníkem ve firmě Zbrojovka Janeček Jawa, které zakončil v roce 1937. Poté v podniku pracoval jako montér. Vedle toho byl důležitou náplní jeho života hokej, kterému se věnoval od dětství, a byl též velkým talentem Lawn Tennis Clubu Praha (náplní sportovních aktivit instituce byl tenis a hokej), reprezentoval klub na mezinárodních utkáních a stal se také členem národního reprezentačního mužstva. Po nacistické okupaci v březnu 1939 se rozhodl doplnit si středoškolské vzdělání a v září téhož roku nastoupil na dvouroční mistrovskou průmyslovou školu v Praze. Po jejím ukončení v roce 1941 si otevřel vlastní strojařskou a zámečnickou dílnu v Poučníku na Berounsku, která mu byla zavřena v roce 1943 jako „nedůležitá pro válečné účely“. Do konce války byl pak zaměstnán v několika firmách zabývajících se zámečnickými či studnařskými pracemi. Po okupaci se dostal do bližšího kontaktu se členy Komunistické strany Československa (KSČ) na Berounsku a v srpnu 1945 se stal jejím členem. Od léta 1946 působil jako referent v aparátu Okresního výboru KSČ (OV KSČ) v Berouně, pročež absolvoval několik stranických kurzů a škol pro doplnění „politického“ vzdělání. Poté nastoupil na praxi do organizačního oddělení ÚV KSČ v Praze. Počátkem roku 1948 byl přeřazen do odborového oddělení a od listopadu téhož roku až do odchodu ze sekretariátu v roce 1950 působil jako referent organizace stranické práce v hutích. Od roku 1949 zasedal v několika komisích zabývajících se reorganizací a kádrovými změnami v jednotlivých podnicích těžkého strojírenství. V rámci své pracovní náplně se seznámil s některými předními funkcionáři KSČ či hutního průmyslu, jako např. s Jaroslavem Jičínským či Josefem Frankem, později oběťmi politických procesů souvisejících s kauzou Rudolfa Slánského. V roce 1950 byl pro údajnou špionážní činnost odsouzen k dlouholetému trestu vězení jeho bratr Augustin, římskokatolický kněz. V důsledku toho Korynta opustil své dosavadní místo a krátce nato byl jmenován generálním ředitelem ÚMEZ, kde působil v letech 1950−1952. Jelikož se zemědělské problematice nikdy předtím nevěnoval, dopouštěl se chyb jak při budování nového organizačního schématu ÚMEZ, tak při volbě jednotlivých vedoucích, což nakonec vedlo k jeho odvolání. Krátce nato nastoupil místo tiskového referenta na ministerstvu hutí a rudných dolů (MHRD) v Praze. V říjnu 1952 byl zavázán ke spolupráci s StB, které měl donášet jednak informace z MHRD, jednak o bývalých předních funkcionářích hutního průmyslu (např. o Jičínském).

Jelikož jeho jméno zaznělo z úst obžalovaného Josefa Franka při hlavním líčení „procesu s Rudolfem Slánským a spol.“, byla spolupráce s ním přerušena až do vyřešení jeho případu. K obnovní kontaktů s StB došlo v květnu 1953, kdy byl nasazen na osoby podezřelé ze „sabotáží“ v hutním průmyslu. V následujících letech pracoval ve Výzkumném ústavu pro zušlechťování rud a byl poměrně aktivním spolupracovníkem StB. V roce 1956 byl ze zaměstnání propuštěn a pro nemožnost dalšího působení v problematice hutí a rudných dolů byl předán jako tajný spolupracovník orgánům Veřejné bezpečnosti.

Archiv bezpečnostních složek - sb. Svazky tajných spolupracovníků (TS), arch. č. TS-330012 MV.