Gustav Husák

Během gymnaziálních studií vstoupil v roce 1929 do Komunistického svazu mládeže (Komsomol) a v roce 1933 se již coby student Právnické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě stal členem Komunistické strany Československa (KSČ). V roce 1938 promoval a získal titul JUDr. V průběhu vysokoškolských studií se angažoval ve Spolku socialistických akademiků a ve Svazu slovenského studentstva. Vedle toho publikoval sociálněkritické články v časopise Šíp či levicově orientované revue DAV. Po studiích pracoval jako advokátní koncipient a úředník Svazu slovenských špeditérů. Po vzniku Slovenského státu a nacistické okupaci českých zemí v březnu 1939 se v letech 1939−1940 zapojil do komunistického odboje. V létě roku 1943 se stal členem V. ilegálního ústředního vedení Komunistické strany Slovenska (KSS) a společně s L. Novomeským vedl jednání s občanskými skupinami odboje o vytvoření Slovenské národní rady (SNR). Na podzim 1944 patřil k jedněm z nejvýznamnějších představitelů Slovenského národního povstání. Zastával funkce člena předsednictva SNR, pověřence vnitra a místopředsedy KSS. Po porážce povstání a přechodu fronty se mu podařilo odcestovat do Moskvy, kde se v březnu 1945 zúčastnil jednání o programu první poválečné vlády Národní fronty Čechů a Slováků. Profiloval se jako zastánce budoucího federativního státoprávního uspořádání dvou rovnoprávných národů, což se dostalo do konfliktu s představami vedení Komunistické strany Československa (KSČ). Zůstal sice členem předsednictva Ústředního výboru KSS (PÚV KSS), avšak v srpnu 1945 byl odstaven do druhořadé pozice pověřence pro dopravu. Po volbách v roce 1946 byl jmenován předsedou Sboru pověřenců, z této pozice se podílel na aktivitách komunistů v bezpečnostním aparátu a přispíval k diskreditaci politiků Demokratické strany (DS). Aktivně se zapojil do převratových událostí v únoru 1948, kdy se mu podařilo zcela ovládnout Sbor pověřenců. Po získání moci patřil mezi přední vykonavatele komunistické zvůle na Slovensku, kdy se mj. podílel na perzekuci církevních představitelů či na zahájení kolektivizace. V květnu 1949 byl zvolen členem ÚV KSČ, záhy však nastal zlom související s tzv. hledáním nepřátel uvnitř strany. V dubnu 1950 byl obviněn z „buržoazního nacionalismu“ a vzápětí odstraněn téměř ze všech veřejných politických a stranických funkcí. Nepomohla mu ani sebekritika pronesená na IX. sjezdu KSS a dne 6. 2. 1951 byl zatčen.

Přestože ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni čelil fyzickému násilí i psychickému nátlaku, odmítl přijmout vykonstruovaná obvinění. Dne 24. 4. 1954 byl odsouzen na doživotí, v roce 1955 byl rozsudek změněn na 25 let žaláře. Trest si odpykával na Pankráci, v Leopoldově a na Mírově. Propuštěn na svobodu byl v květnu 1960 na základě amnestie prezidenta republiky. Poté pracoval jako skladník či úředník v Pozemních stavbách, n. p., později jako vědecký pracovník Slovenské akademie věd. V dubnu 1963 byl občansky a částečně stranicky rehabilitován. Do vrcholné politiky se mu nepodařilo proniknout kvůli odporu tehdejšího prezidenta a prvního tajemníka ÚV KSČ Antonína Novotného. V období pražského jara byl v dubnu 1968 jmenován místopředsedou vlády, pověřeným přípravou ústavního zákona o československé federaci. Zároveň se prezentoval jako kritik Novotného režimu a umírněný stoupenec reforem politického života. Po srpnové okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy byl společně s dalšími vrcholnými funkcionáři odvezen do Moskvy, kde se snažil ve vzniklé situaci nalézt kompromis. Podpořil požadavek zneplatnění „vysočanského“ sjezdu KSČ a prostřednictvím obratné manipulace se mu po návratu ze Sovětského svazu podařilo stát se prvním tajemníkem ÚV KSS a posléze byl také kooptován do ÚV KSČ a jeho předsednictva (PÚV KSČ). V následujícím období se odklonil od své dřívější umírněné politické linie a po tajné schůzce s Leonidem I. Brežněvem v Mukačevu akceptoval sovětské požadavky na budoucí podobu normalizačního režimu v Československu, což mu nakonec vyneslo funkci prvního tajemníka ÚV KSČ. Svoji následnou politiku podřídil diktátu Moskvy a nikdy se nepokusil dosáhnout alespoň částečné liberalizace režimu. V květnu 1971 došlo k přejmenování funkce prvního tajemníka na generálního tajemníka ÚV KSČ a Husák dál zůstával v pozici nejmocnějšího muže v zemi. V roce 1975 byl zvolen prezidentem. Ve druhé polovině 70. let však jeho politická dráha nabrala sestupný směr, na čemž se podepsalo tragické úmrtí jeho druhé manželky, zhoršující se zdravotní stav, disidentské aktivity, stagnující ekonomika a přetrvávající přítomnost sovětských vojsk. Po nástupu Michaila Gorbačova do čela Komunistické strany Sovětského svazu v 80. letech se opatrně hlásil k reformám, na jejich prosazení však postrádal nejen mocenskou podporu, ale i energii a vůli. V prosinci 1987 ho na postu generálního tajemníka ÚV KSČ nahradil Miloš Jakeš. Husák zůstal ještě po následující dva roky členem PÚV KSČ a prezidentem. V listopadu 1989 podpořil zvolení Karla Urbánka generálním tajemníkem ÚV KSČ, dne 10. 12. 1989 jmenoval „vládu národního porozumění“ a rezignoval na prezidentský úřad.

Národní archiv - sb. Správa sboru nápravné výchovy (SSNV), vězeňský spis Gustava Husáka.

DOSKOČIL, Zdeněk: Husák Gustav. In: ANEV, Petr – BÍLÝ, Matěj (eds.): Biografický slovník vedoucích funkcionářů KSČ (1921–1989) L–Z. Praha: Academia – ÚSTR, 2018, s. 503−508. MACHÁČEK, Michal: Gustáv Husák. Praha: Vyšehrad, 2017.