Andrej Hlinka

V letech 1883−1889 studoval teologii v Kněžském semináři svatého Jana Nepomuckého v obci Spišská Kapitula na východním Slovensku. Po vysvěcení na kněze působil v letech 1889−1905 jako kaplan a farář na několika místech na Slovensku. Stal se jednou z vůdčích osobností slovenského národního hnutí majícího za cíl národnostní, hospodářské a kulturní povznesení Slováků. Nejprve byl politicky aktivní v uherské Katolické lidové straně (Katolikus Néppárt), s níž se později rozešel a stal se členem Slovenské národní strany (SNS). V roce 1897 spoluzaložil a vydával Ľudové noviny, které se zaměřily na organizátorskou a vzdělávací práci mezi lidem. V roce 1905 se stal farářem v Ružomberoku a setrval zde až do své smrti. V letech 1907−1910 dlel ve vězení kvůli své protimaďarské politice. Po propuštění navázal na dřívější neúspěšné pokusy s ustavením Slovenské lidové strany (SLS), kterou se mu podařilo zformovat v červenci 1913. V období první světové války v letech 1914−1918 došlo k utlumení jeho aktivit a na politické výsluní se opětovně dostal v roce 1918, kdy podpořil další směřování Slováků ve společném státě s Čechy, přičemž se stal signatářem Martinské deklarace. V prosinci 1918 aktivizoval SLS, jejímž byl až do své smrti předsedou, a která od roku 1925 nesla název Hlinkova slovenská lidová strana (HSLS). V letech 1918−1938 zasedal jako poslanec v Národním shromáždění (NS). Zpočátku se ke vzniku Československa (ČSR) stavěl kladně, posléze se však jeho dogmatické katolické víře začalo příčit vše, čím se čeští „neznabohové“ snažili ovlivnit „hluboce věřící slovenskou společnost“. Již v roce 1919 začal uvažovat o autonomii Slovenska a kvůli podpoře této záležitosti odjel inkognito na pařížskou mírovou konferenci, kde právě probíhala složitá jednání o budoucích hranicích ČSR. Vrátil se s nepořízenou a poté byl několik měsíců internován. Po prezidentské amnestii a opětovném zvolení poslancem obnovil v roce 1921 svoje politické aktivity spočívající v dosažení cíle, aby Slovensko bylo nejen „křesťanské“, ale i „slovenské“. Politický program HSLS se stal směsicí protičeskoslovenského a protičeského vyhroceného nacionalismu, autonomismu až separatismu, prolnutého konzervativním katolickým klerikalismem. Z voleb v roce 1925 vyšla HSLS jako nejsilnější slovenský politický proud a toto postavení si udržela i ve 30. letech. V té době se v ní začala prosazovat nová generace laických, vysokoškolsky vzdělaných politiků, jejichž hlavním cílem byla slovenská autonomie. V roce 1938 navázal Hlinka spolupráci s henleinovci a představiteli maďarské iredenty a požadoval okamžité vyhlášení slovenské autonomie. Samostatného Slovenského státu se již nedožil, neboť v srpnu 1938 podlehl dlouhodobé nemoci.

KOLÁŘ František a kol.: Kdo byl kdo za první republiky. Politická elita meziválečného Československa 1918−1938. Praha: Pražská edice, k. s., 1998, s. 88–91. TÁBORECKÁ Alena – DOSKOČIL, Zdeněk: Hlinka Andrej. In: Biografický slovník českých zemí. Hl–Hol. Praha: Historický ústav AV ČR, v.v.i – Academia, s. 670–671.