Klement Gottwald

Vyučil se stolařem ve Vídni. V dubnu 1915 narukoval do rakousko-uherské armády a prošel boji první světové války na východní a italské frontě, přičemž za svoji službu u dělostřelectva získal několik vojenských vyznamenání. V červenci 1918 dezertoval a posléze se ukrýval až do konce války. Od konce roku 1918 do října 1920 sloužil v rámci československé branné moci, v jejíchž řadách se účastnil např. bojů proti maďarským komunistům na Slovensku. Poté se vrhl do politiky, kde se po ustavujícím sjezdu Komunistické strany Československa (KSČ) v roce 1921 stal jejím členem. V srpnu 1921 se odstěhoval do Banské Bystrice a ujal se administrace komunistických periodik. V lednu 1923 byl zvolen členem Krajského výboru KSČ (KV KSČ) v Žilině. V roce 1924 odešel do Moravské Ostravy a na III. sjezdu KSČ v září 1925 se poprvé stal členem Ústředního výboru KSČ (ÚV KSČ), včetně jeho organizačního a politického byra. V té době působil jako šéfredaktor slovenského stranického listu Pravda chudoby (od roku 1925 Pravda). V roce 1926 se přestěhoval do Prahy, kde řídil ústřední agitační a propagační komisi. V letech 1928−1929 stál v čele levé frakce v KSČ vedoucí zápas o výsadní postavení ve stranickém vedení, prosazující bolševizaci strany a důsledné plnění moskevských direktiv. V letech 1928−1931 působil jako generální tajemník KSČ a poté jako její předseda. Vedle toho zasedal od října 1929 jako poslanec Národního shromáždění (NS). V červnu 1934 byl zbaven poslanecké imunity a před zatčením pro podezření z porušení zákona na ochranu republiky uprchl do Sovětského svazu (SSSR). Tam se zapojil do práce exekutivy Komunistické internacionály (KI), jejímž členem se stal v roce 1928. V únoru 1936 se vrátil do Československa (ČSR), kde dostal amnestii výměnou za předchozí podporu prezidentské volby Edvarda Beneše ze strany komunistických poslanců. Po zákazu KSČ koncem roku 1938 v důsledku mnichovských událostí a vzniku tzv. druhé republiky opětovně odešel do exilu a stal se členem moskevského vedení KSČ. Koncem války 1945 se mu při politických jednáních s londýnskou politickou reprezentací a prezidentem E. Benešem podařilo prosadit maximální požadavky na složení budoucí vlády Národní fronty Čechů a Slováků, načež se stal náměstkem předsedy vlády. Po vítězství komunistů ve volbách v roce 1946 byl jmenován předsedou vlády. Své funkce využíval k posílení stranických pozic a k prosazování sovětských zájmů v tuzemském politickém a hospodářském životě. Po komunistickém únorovém státním převratu v roce 1948 a abdikaci E. Beneše v červnu 1948 byl zvolen prezidentem republiky. Jako nejmocnější muž ve státě se plně podřídil sovětské mezinárodní politice, v zemi byla utužena diktatura, nastolen kurs ostré militarizace, a nakonec došlo i na politické monstrprocesy související „hledáním nepřátel uvnitř strany“. Zemřel v březnu 1953 krátce po návratu z pohřbu sovětského diktátora J. V. Stalina na komplikace spojené se syfilitickým onemocněním.

V letech 1953−1990 byly jeho ostatky uloženy v Národním památníku v Praze na Vítkově (do roku 1962 byly po sovětském vzoru nabalzamované v mauzoleu, poté zpopelněny). Po smrti zůstal po celou éru československého komunistického režimu uctívaným symbolem KSČ.

DOSKOČIL, Zdeněk: Gottwlad Klement. In: Biografický slovník českých zemí. Go−Gz. Praha: Academia – Historický ústav AV ČR, 2017, s. 699−701. PERNES, Jiří: Gottwlad Klement. s. 362−367. In: ANEV, Petr – BÍLÝ, Matěj (eds.): Biografický slovník vedoucích funkcionářů KSČ (1921–1989) A–K. Praha: Academia – ÚSTR, 2018, s. 362−367.