Karel Fukan

V roce 1935 maturoval na reálném gymnáziu ve Velkém Meziříčí a poté studoval filozofii, němčinu a francouzštinu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Během studií se zapojil do levicového hnutí a sympatizoval také s anarchisty. V roce 1936 na fakultě spoluzaložil Jednotu nemajetných a pokrokových studentů zaměřenou na propagaci idejí socialismu a organizaci s tím spojených akcí, např. podporu občanskou válkou zmítanému Španělsku. V roce 1937 přerušil studia a odjel do Španělska jako dobrovolník tzv. interbrigád bojujících proti nacionalistům generála F. Franca. Během služby se pro své anarchistické názory dostal do konfliktu s některými veliteli a část svého pobytu ve Španělsku strávil v trestní rotě. Po porážce republikánských sil odcestoval do Francie, kde v internaci prožil začátek druhé světové války a okupaci země v červnu 1940. V únoru 1941 se údajně dobrovolně přihlásil na práci do Německa, kde posléze do ledna 1942 pracoval jako montér a později technický úředník u firmy AEG v Berlíně. Během dovolené se pokusil uprchnout do Skandinávie, byl však zatčen a do konce války vězněn v koncentračních táborech. Během internace v Ravensbrücku se seznámil s některými zajištěnými československými komunisty, zejména se Závišem Kalandrou, později odsouzeným k smrti v procesu s „Miladou Horákovou a spol.“, s nímž udržoval kontakty také po válce. Po okupaci se K. Fukan stal členem Komunistické strany Československa (KSČ) a nastoupil zaměstnání u Krajské odborové rady (KOR) v Jihlavě, kde postupně pracoval jako tajemník pro zemědělské a lesní zaměstnance, pro oblast dřevoprůmyslu a později jako tajemník pro veřejné zaměstnance. Od konce roku 1947 do května 1951 zastával v rámci KOR funkci organizačního tajemníka, působil v krajském předsednictvu a byl náhradníkem v Ústřední radě odborů. V rámci stranických funkcí působil mj. jako průmyslový referent Okresního výboru KSČ v Jihlavě (1949−1951). Mimoto byl také členem rady jihlavského Okresního národního výboru. Po komunistickém únorovém státním převratu v roce 1948 zasedl v předsednictvu tzv. Okresního akčního výboru Národní fronty a stal se členem předsednictva komise č. 14 pro zařazování osob do táborů nucených prací. V první polovině roku 1951 byl na zásah z vyšších stranických míst propuštěn z KOR, přičemž záminkou se stala jeho dřívější známost s v té době již popraveným „usvědčeným trockistou“ Závišem Kalandrou. Od května 1951 pracoval jako technický úředník pro plánování investic v Motorpal, n. p., v Jihlavě. Během hlavního procesu s „Rudolfem Slánským a spol.“ bylo jeho jméno zmíněno ve výpovědi obžalovaného Karla Švába, což byl přímý důvod k jeho zatčení dne 27. 11. 1952 a dodání do vyšetřovací vazby jihlavské Státní bezpečnosti (StB).

Posléze byl obviněn z tzv. trockismu, jenž se u něj údajně projevil již při službě v tzv. interbrigádách, přičemž ho „usvědčovala“ i známost se Z. Kalandrou. V této souvislosti měl údajně organizovat protistátní skupinu za účelem ovládnutí jihlavské KOR. Dále mu bylo kladeno za vinu nesprávné vedení investic v Motorpalu a falešná obvinění některých osob, které měl ve vazbě nařknout ze spolupráce s jugoslávskou špionážní službou. Dne 10. 2. 1954 stanul před Krajským soudem v Jihlavě, jímž byl nakonec odsouzen ke třem a půl letům vězení za trestný čin křivého nařčení. Z ostatních bodů obžaloby byl osvobozen a po odvolání prokurátora rozsudek potvrdil i soud vyšší instance. Zbytek neodpykaného trestu mu byl v roce 1955 amnestován a v květnu téhož roku došlo k jeho propuštění na svobodu. Poté nastoupil zaměstnání úředníka v národním podniku Stavoprojekt v Jihlavě. Ve druhé polovině 50. let zažádal u Nejvyššího soudu v Praze o revizi rozsudku z února 1954, jelikož se měl dřívějších křivých obvinění ve vazbě dopustit z důvodu psychického vyčerpání a fyzického násilí ze strany vyšetřovatelů, kteří chtěli odhalit rozsáhlou „protistátní skupinu“. Původní rozsudek byl zrušen a jeho případ delegován jihlavskému krajskému soudu k novému projednání. Výrokem soudu ze dne 30. 12. 1958 nebylo zjištěno porušení tzv. socialistické zákonnosti a Karel Fukan byl opětovně uznán vinným a odsouzen na dva a půl roku vězení, které měl již z drtivé většiny odpykány dřívějším vězněním. Zbytek v podobě patnácti dnů mu byl prominut na základě amnestie prezidenta republiky z roku 1957. Satisfakce se dočkal až v roce 1964, kdy byl dle rozsudku Nejvyššího soudu v Praze ze dne 27. 4. 1964 rehabilitován.

Archiv bezpečnostních složek - sb. Rehabilitační spisy (R), arch. č. R-67 BN.