Georgi Dimitrov

Po vyučení tiskařem vstoupil roku 1902 do sociálně demokratické strany a o rok později se zapojil do jejího levicového křídla ovlivněného ideály marxismu. V roce 1919 přispěl k její transformaci v Bulharskou komunistickou stranu a jejímu zapojení do Komunistické internacionály (Kominterna). V letech 1904−1923 zastával funkci tajemníka Všeobecné odborové organizace. Roku 1915 byl zvolen poslancem bulharského parlamentu. Za první světové války zastával protiválečné postoje, za něž byl uvězněn. Propuštění na svobodu dosáhl roku 1919 a tehdy poprvé navštívil Moskvu, kde navázal kontakty s představiteli Kominterny. Zapojil se do jejích vedoucích struktur včetně Rudé internacionály revolučních odborů (Profinterna). V domácí politice zastával zprvu umírněné postoje a snahu o kompromis s dalšími politickými silami v zemi. Pod tlakem linie Kominterny ale roku 1923 inicioval neúspěšné povstání proti tehdejší vládě premiéra Alexandra Stojmenova Stambolijského. Výsledkem byly rozsáhlé represe a tisíce mrtvých v řadách bulharských komunistů. Po neúspěchu emigroval do Moskvy, kde byl považován za vůdce bulharských komunistů. V roce 1929 se přemístil do Berlína, kde vykonával funkci vedoucího exilové bulharské sekce Kominterny. Krátce poté, co se stal A. Hitler počátkem roku 1933 říšským kancléřem, byl společně s dalšími bulharskými komunisty obviněn ze založení požáru Říšského sněmu (27. 2. 1933), jenž nacistům posloužil jako záminka k radikálnímu omezení dosavadních ústavních práv a likvidaci levicových politických proudů, zvláště komunistů. V mezinárodně ostře sledovaném politickém procesu konaném v Lipsku se Dimitrovi podařilo brilantním způsobem obhájit a dosáhnout propuštění na svobodu. Po přesídlení do Sovětského svazu (SSSR) se stal součástí vnitřního okruhu nejbližších spolupracovníků sovětského diktátora J. V. Stalina a získal i sovětské občanství. V letech 1935−1943 zastával prestižní funkci generálního tajemníka Kominterny. Během tzv. velkého teroru v druhé polovině 30. let podporoval Stalinovy kroky vůči údajným nepřátelům SSSR z řad komunistů. Po skončení druhé světové války a zrušení monarchie v Bulharsku se jako loajální spojenec SSSR vrátil v roce 1946 do vlasti. Kromě funkce generálního tajemníka strany zastával až do své smrti i post bulharského premiéra. Prováděl důslednou sovětizaci země, doprovázenou rozsáhlým znárodňováním v ekonomické oblasti a represemi politických odpůrců. V zahraniční politice se orientoval na těsnou spolupráci s jugoslávským vůdcem Josipem Brozem Titem. Jejich společným cílem byl projekt tzv. balkánské federace spojující oba státy. Ten skončil nezdarem vzhledem ke sporům obou socialistických zemí v oblasti makedonské otázky a k probíhající tzv. sovětsko-jugoslávské roztržce. Dimitrov zemřel roku 1949 během svého pobytu v sanatoriu v obci Barvicha blízko Moskvy.

Encyklopedia Britannica, životopis G. Dimitrova (online, 26. 9. 2022): https://www.britannica.com/biography/Georgi-Mikhailovich-Dimitrove PROCHÁZKA, Vladimír a kol.: Příruční slovník naučný. I. díl. Dimitrov Georgi. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1962, s. 556. TEED, Peter: Moderní oxfordský slovník 20. století. Dimitrov Georgi. Praha: Knižní klub, 1994, s. 115.