Charles de Gaulle

V roce 1912 absolvoval prestižní vojenskou akademii St. Cyr v Paříži. Během první světové války v bitvě u Verdunu padl do německého zajetí. Po uzavření příměří byl propuštěn a během války s komunistickým Ruskem působil jako vojenský poradce v Polsku. Po návratu do Francie přednášel na akademii St. Cyr vojenskou historii a současně studoval na prestižní škole pro důstojníky (École de Guerre). V této době se začal věnovat psaní odborných prací z oblasti vojenské teorie a taktiky. Od roku 1927 velel jednotce nasazené v demilitarizovaném pásmu v Porýní. Poté strávil dva roky na Blízkém východě a po návratu získal významnou pozici v rámci generálního sekretariátu Nejvyšší válečné rady. Ve 30. letech upozorňoval na nevyhnutelnost války s nacistickým Německem a na nepřipravenost a zastaralost francouzské armády. Byl jedním z nejvýraznějších zastánců mechanizovaného způsobu vedení války se zaměřením na úlohu tanků a dělostřelectva, což bylo v přímém rozporu s prosazovaným statickým vedením boje a důrazem na význam opevňovacího systému (tzv. Maginotovy linie). Po vypuknutí druhé světové války v září 1939 velel páté tankové armádě operující v Alsasku. Během bitvy o Francii byl v květnu 1940 povýšen na brigádního generála a záhy se stal náměstkem ministra národní obrany. Jako zásadní odpůrce kapitulace Francie a vytvoření okleštěného loutkového státu se sídlem ve Vichy odletěl v červnu 1940 do Londýna. Ihned se stal vůdčí osobností francouzského zahraničního odboje (Svobodná Francie). Režim ve Vichy jej mezitím v nepřítomnosti odsoudil k trestu smrti. Přes všechny překážky spojené s organizační fází odboje se mu i díky neústupnosti, vůdčím a organizačním schopnostem, včetně politického talentu, podařilo zabezpečit úspěch odboje a záhy se stal jeho nezpochybnitelným vůdcem. Roku 1943 přesídlil Francouzský výbor národního osvobození, vykonávající funkci provizorní vlády, do severoafrického Alžíru. Po osvobození Francie v červnu 1944 se jako předseda prozatímní vlády vrátil do Paříže a dovedl svou zemi na straně spojeneckých mocností k definitivnímu vítězství nad Německem. Na funkci předsedy vlády rezignoval v roce 1946 poté, co vyjádřil nesouhlas s ústavním uspořádáním nové, tzv. čtvrté republiky. Roku 1947 založil politickou stranu Sdružení francouzského lidu (RPF).

V roce 1953 odešel z aktivní politiky a věnoval se psaní válečných pamětí. Do veřejného života se vrátil roku 1958, v době vrcholící alžírské krize. Ujal se úřadu premiéra, vybaveného mimořádnými pravomocemi, a vzápětí se mu podařilo prosadit referendum, na jehož základě vznikla tzv. pátá francouzská republika, která významně posílila pravomoci prezidenta a zajistila dosavadním francouzským koloniím právo na sebeurčení. Do funkce prezidenta byl inaugurován v lednu 1959. V domácí politice prosazoval zotavení ekonomiky formou státního dirigismu. V oblasti zahraniční politiky pak kladl důraz na posílení role Francie jako nezávislé velmoci. Roku 1960 se Francie stala čtvrtou jadernou mocností. Elysejská dohoda z roku 1963 vedla k vytvoření nového francouzsko-německého partnerství, od něhož si de Gaulle sliboval protiváhu vůči Velké Británii a USA. Podporoval projekt evropské integrace, ale několikrát vetoval snahy Británie o vstup do Evropských společenství (ES). Roku 1966 prosadil odchod Francie z vojenské struktury Severoatlantické aliance (NATO). Konec jeho vlády poznamenaly otřesy vyvolané studentskými nepokoji a sociálním napětím v květnu 1968. Po vítězných volbách v červnu 1968 se pokusil o rozsáhlou reformu místních samospráv a senátu. Reformy však byly zamítnuty v referendu a v důsledku tohoto neúspěchu v dubnu 1969 rezignoval na post prezidenta.

Encyklopedia Britannica, životopis Ch. de Gaulla (online, 26. 9. 2022): https://www.britannica.com/biography/Charles-de-Gaulle-president-of-France TEED, Peter: Moderní oxfordský slovník 20. století. Ch. de Gaulle. Praha: Knižní klub, 1994, s. 110. PROCHÁZKA, Vladimír a kol.: Ch. de Gaulle. In: Příruční slovník naučný. II. díl. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1962, s. 11.