Stanislav Budín

Pocházel ze spíše liberální židovské rodiny v Haliči. Už na gymnáziu byl činný v mládežnických socialistických spolcích. Jeden z bratrů byl pro své levicové názory popraven ve zmatcích revolučního roku 1917. V roce 1923 přijel Budín do Prahy a zapsal se na Českém vysokém učení technickém (ČVUT). Od roku 1925 se účastnil komunistického hnutí zahraničních studentů v Praze, brzy ve vedoucích funkcích. Roku 1928 vstoupil do komunistické mládeže, od roku 1932 byl zaměstnán v ústředním agitpropu Komunistické strany Československa (KSČ). V červenci 1934 se stal šéfredaktorem Rudého práva. KSČ se začala orientovat na spolupráci socialistických a komunistických stran k podpoře tzv. jednotné lidové fronty, která se měla stát obranou proti nacismu. Exekutiva Komunistické internacionály (Kominterny) na podzim 1935 začala kritizovat politiku lidové fronty, jak ji prosazovala KSČ a Rudé právo. Jan Šverma a Rudolf Slánský, pověření v té době vedením strany, poslali Budína na dovolenou a v únoru 1936 byl vyloučen z KSČ coby „trockista“. Druhou světovou válku pak strávila rodina v USA, do Prahy se vrátili v létě 1946. Po dohodě s Václavem Kopeckým se Budín ujal vedení nově vznikající tiskové agentury Pragopress. Působil i v jiných periodikách, psal knihy, po únoru 1948 vedl zahraniční rubriku obnovených Lidových novin a dominantní část své publicistické práce mezi roky 1945 a 1950 odvedl na stránkách Kulturní politiky. V roce 1950 přešel do archivu Československé tiskové kanceláře (ČTK).

V době politických procesů první poloviny 50. let tak stál nejen mimo KSČ, ale de facto i mimo veřejný prostor, proto jej nakonec neohrozila ani výpověď Evžena Klingera v procesu s Rudolfem Slánským. Klinger v úvodu své výpovědi uvedl, že byl jako „trockista“ vyloučen ze strany, ale dál se s ostatními „trockisty“ stýkal: „Byl to hlavně Záviš Kalandra, který byl odsouzen k trestu smrti za špionáž, Josef Guttmann, Karel Teige, Stanislav Budín, bělogvardějec, a dr. Arnošt Ungár, zubní lékař.“ Budín v pamětech popisuje své tehdejší pocity hlavně jako strach, potlačované pochybování kombinované s nutností přizpůsobit se. Následně působil v Novinářském studijním ústavu pod Svazem československých novinářů a od roku 1966 přispíval do nově založeného magazínu Reportér. V březnu 1968 se stal jeho šéfredaktorem. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 na funkci šéfa týdeníku rezignoval a naposledy se na stránkách tisku objevilo jeho jméno v dubnu 1969. V 70. letech sepisoval coby penzista své paměti „Jak to vlastně bylo“ a v roce 1977 patřil k prvním signatářům Prohlášení Charty 77.

GROMAN, Martin: Stanislav Budín, komunista bez legitimace, ÚSTR, Praha 2015, 1. vydání, váz., 272 s., ISBN 978-80-87912-41-6.