Jan Bárta

Během středoškolských studií v Brně počátkem 30. let se stal členem Komunistického svazu mládeže (Komsomol) a angažoval se v dělnickém hnutí. V roce 1932 vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ). V roce 1937 vystudoval Německou vysokou školu technickou v Brně. Krátce po nacistické okupaci v řeznu 1939 odešel do exilu v Polsku, kde působil v komunistické emigrantské skupině. Po okupaci Polska nacistickým Německem a Sovětským svazem (SSSR) zůstal ve Lvově obsazeném Rudou armádou, přičemž navázal spolupráci se sovětskými vojenskými zpravodajskými orgány. Po napadení SSSR nacisty v červnu 1941 musel žít v ilegalitě. Posléze se dostal do Užhorodu, který okupovali Maďaři, kde pracoval „pololegálně“ jako zámečník, přičemž neustále měnil místa pobytu, aby se vyhnul násilnému nasazení obyvatel židovského původu do pracovních táborů. Zapojil se do odboje v ilegálních komunistických strukturách a před zatčením uprchl v roce 1943 do Budapešti. Při osvobozování Maďarska Rudou armádou opětovně spolupracoval se sovětskými zpravodajskými službami. Po válce se vrátil do Československa, angažoval se v KSČ a na doporučení Rudolfa Slánského byl poslán do průmyslového sektoru. Pracoval jako místopředseda Hospodářské skupiny elektrárenského svazu průmyslu a podílel se na znárodnění československého energetického komplexu. V listopadu 1945 byl jmenován náměstkem generálního ředitele Československých energetických závodů, n. p., přičemž mezi jeho povinnosti patřily dohled nad technickým provozem elektráren, obchodní činnost, plánování a sociální politika v energetickém hospodářství. V rámci stranických funkcí byl předsedou společného výboru závodních organizací Svazu průmyslu a hospodářských skupin, členem výboru ústředních závodních organizací a v rámci poradních orgánů Ústředního výboru KSČ (ÚV KSČ) působil jako člen Národohospodářské komise a jejích subkomisí. V důsledku rozepří mezi dalšími skupinami prosazujícími odlišné směřování energetické politiky byl v roce 1949 odvolán z funkce náměstka. Poté působil na Státním úřadu plánovacím, na ministerstvu chemického průmyslu a posléze se stal ředitelem družstevního podniku Druchema. Dne 22. 11. 1951 byl zatčen.

Po odsouzení k 23 letům odnětí svobody dne 7. 8. 1954 byl vězněn v Leopoldově, na Pankráci, Opavě a v Plzni. V březnu 1958 byl původní rozsudek na základě přezkoumání zrušen a soud určil novou výměru trestu ve výši 12 let. V důsledku amnestie prezidenta republiky byl propuštěn na svobodu dne 10. 5. 1960. V roce 1963 byl rehabilitován.

Archiv bezpečnostních složek - sb. Ministerstvo národní bezpečnosti (MNB), arch. č. MNB-25.

Národní archiv - sb. Správa sboru nápravné výchovy (SSNV), vězeňský spis Jana Bárty; f. KSČ – Ústřední výbor 1945–1989, Praha – komise – pro revize politických procesů a rehabilitace – tzv. Barákova, inv. j. 500.