Politické procesy jako příklad politicky angažovaného využívání až zneužívání trestního práva a justičních orgánů nejsou výlučně výtvorem 20. století. Příklady soudních procesů proti politickým odpůrcům nalezneme v české historii již od středověku. Taková soudní řízení obsahují postupně všechny prvky, které do definice politického procesu spadají ve vztahu k politickým procesům v Československu od konce čtyřicátých let.
Ze středověkých a raně novověkých politických procesů můžeme jako příklady uvést proces se Závišem z Falkenštejna, proces s Janem Nepomuckým nebo s Daliborem z Kozojed. Z novodobějších procesů lze uvést např. ten s Karlem Sabinou nebo politické procesy z doby první světové války, např. s Karlem Kramářem a Aloisem Rašínem.
Předobrazem politických procesů počátku padesátých let jsou politické procesy organizované v sovětském Rusku a posléze Sovětském svazu. Bolševici dokázali v průběhu dvacátých a třicátých let 20. století dovést organizaci a provádění politických procesů k dokonalosti. Ne náhodou je po zapojení sovětských poradců jasně patrný rozdíl při provádění pro komunisty nejvýznamnějších politických procesů. Tito poradci se jako instruktoři ujali vedení československých vyšetřovatelů a dalších justičních složek tak, aby připravené procesy za účasti veřejnosti a hromadných sdělovacích prostředků měly co největší dopad na obyvatelstvo i na členy komunistické strany.
Politické procesy nejsou v československých dějinách po druhé světové válce doménou konce čtyřicátých a padesátých let, provázejí totiž komunistický režim až do jeho zániku na konci osmdesátých let. Podoba těchto procesů a použité prostředky se proměňovaly, avšak podstata spočívající v destrukci právního státu a potlačení spravedlnosti zůstala po celou dobu přítomna v nezměněné podobě.
Období od roku 1948 do roku 1989 tak můžeme rozdělit do několika etap, z nichž největší a nejkrutější zneužití justice spadá do zakladatelského období komunistického režimu, do let 1948 až 1954. V té době byly politické procesy využívány jako hlavní nástroj ozbrojeného třídního boje. Jejich prvořadým účelem bylo nalézt a zlikvidovat skutečné nebo domnělé a potenciální oponenty nově nastoleného lidovědemokratického režimu.
Základem pro provádění politických procesů jsou právní a mimoprávní nástroje. Právními nástroji, které lze pro likvidaci skutečných či potenciálních nepřátel použít, jsou předpisy trestního práva a samotná organizace justice.
Po druhé světové válce došlo k několika změnám v oblasti trestního práva hmotného, a to v podobě přijatých retribučních předpisů (např. velký a malý retribuční dekret prezidenta republiky), případně dílčích zákonů zavádějící do československého právního řádu nové trestné činy (např. zákon č. 15/1947 Sb. o stíhání černého obchodu a podobných pletich).
Komunistům ale tyto právní předpisy, k nimž je třeba zařadit i zákon č. 50/1923 Sb. z. a n. na ochranu republiky, v jejich pojetí trestní politiky zdaleka nestačily. Bylo nutné připravit předpisy nové, které by jednak pronikavě zvýšily trestní sankce a jednak dostatečně rozšířily paletu možných trestných činů. V průběhu roku 1948 tak došlo k vytvoření vhodného hmotněprávního nástroje pro konání politických procesů, a tím se stal zákon č. 231/1948 Sb. na ochranu lidovědemokratické republiky. Ten komunistům poskytoval již dostatečnou paletu trestných činů použitelných proti odpůrcům nového režimu, a především umožnil vynášet rozsudky s vysokými tresty odnětí svobody a dokonce i tresty absolutní.
Hned první paragraf tohoto zákona vrátil do československého práva trestný čin velezrady. Skutková podstata tohoto trestného činu byla definována dostatečně široce, takže byla velmi vítaným ustanovením pro stíhání politických odpůrců za téměř jakoukoliv protistátní činnost. Takovému ustanovení říkáme kaučukové, je totiž dostatečně pružné, aby se pod něj dalo podřadit téměř jakékoli jednání. Při spojení s vhodnými státně bezpečnostními posudky z dílny Státní bezpečnosti byla tato skutková podstata hojně využívána.
Z dalších několika desítek nových trestných činů definovaných v zákoně 231/1948 Sb. je na místě zmínit např. trestný čin vyzvědačství, hanobení spojeneckého státu nebo trestný čin sabotáže.
Zkušenosti se zákonem na ochranu lidovědemokratické republiky v průběhu poměrně krátkého období necelých dvou let se jevily představitelům moci natolik dobré, že při přípravě nového trestního zákona nedošlo k mnoha změnám a prakticky celý zákon na ochranu lidovědemokratické republiky byl pojat do nového trestního zákona jako jeho hlava I. zvláštní části. Trestní zákon č. 86/1950 Sb., který nabyl účinnosti 1. srpna 1950, se tak stal již dokonalým nástrojem pro provádění politických procesů. Např. nejdůležitějším účelem trestu dle ustanovení § 17 tohoto zákona je zneškodnění nepřátel pracujícího lidu.
Tím komunisté vytvořili hmotněprávní základ pro politické procesy. Ve stejný den přijatým zákonem č. 232/1948 Sb. o státním soudu získali procesněprávní základ. Pro celé území Československa byl zřízen speciální soud – Státní soud, který měl tři oddělení pro Zemi českou v Praze, pro Zemi moravskoslezskou v Brně a pro Slovensko v Bratislavě. K tomuto soudu byli přidělováni soudci, o kterých se ministerstvo spravedlnosti domnívalo, že budou dostatečně loajální a budou bez vnitřních překážek rozhodovat v souladu se zájmem nového režimu. Soud zahájil svoji činnost ještě před koncem roku 1948 a za dobu své existence do konce roku 1952 před ním stanulo několik desítek tisíc obžalovaných. Po jeho zrušení pak hlavní roli politických soudů převzaly speciální senáty krajských soudů. Jako zvláštní orgán veřejné žaloby byla stejným zákonem zřízena Státní prokuratura, která měla v úzké spolupráci se Státní bezpečností stíhat všechny závažné politické trestné činy.
Na úrovni Státního soudu probíhaly před jednotlivými procesy koordinační porady, na nichž se dojednávala organizace hlavního líčení včetně cílů a výsledku v podobě již předem stanovené výše trestu pro jednotlivé obžalované. Nezřídka se těchto porad účastnili i obhájci obžalovaných. Vše muselo být řádně připravené. Tím se politické procesy přiblížily svou podobou k jakémusi dopředu přesně organizovanému absurdnímu divadlu. Takto připravené procesy se scénářem průběhu a se zapojením veřejnosti v roli diváků označujeme pojmem monstrprocesy. Při přípravě těch nejdůležitějších působili již zmínění sovětští poradci.
Forma řádného soudního procesu měla u takto organizovaných a pečlivě připravených procesů vytvářet pro veřejnost zdání spravedlivého řízení vůči těm, kteří se jako zločinci pokusili zaútočit na nový společenský řád. Na velké celostátní, ale i regionální procesy byly zvláště zváni zástupci veřejnosti, aby nebylo pochyb, že nová komunistická spravedlnost zasáhne vůči všem jejím odpůrcům.
Mimoprávními nástroji použitými k přípravě a provádění politických procesů byly metody vyšetřovacích orgánů, především Státní bezpečnosti. Kromě vyšetřování skutečné činnosti se vyšetřovací orgány nezřídka zabývaly provokacemi odpůrců nového režimu a libovaly si ve zvrácených hrách. Bohužel i na základě těchto provokací byly nakonec v následných procesech vynášeny nezřídka i tresty absolutní.
Dalšími mimoprávními metodami jednoznačně spojenými s politickými procesy bylo vedení výslechů zadržených osob. Nelidské zacházení ze strany vyšetřovatelů poznala řada politických vězňů. Použití psychického nátlaku, vyhrožování a vydírání, doplněné o fyzické násilí ať již v podobě bití nebo i mučení pomocí elektrického proudu, bylo v Československu na konci čtyřicátých a na počátku padesátých let běžné. Vynucené a dopředu naučené výpovědi se staly v zinscenovaných procesech základním důkazem proti obžalovaným, v podstatně menší míře bylo zapotřebí svědků a dalších důkazů.
Často probíhalo vyšetřování formou postupného konstruování nebezpečných protistátních skupin. Státní bezpečnost vynikala ve vytváření umělých spojení jednotlivých osob, které se často znaly jen velmi vzdáleně, ačkoli dle trestního oznámení nebo obžaloby spolu ve vzájemném srozumění páchaly rozsáhlou protistátní činnost. Nezáleželo na tom, zda se vůbec takové činnosti kdokoli dopustil. Důležité bylo, jak to bude působit na veřejnost a jak se to bude hodit do vykonstruovaného příběhu.
Kombinací právních a mimoprávních prostředků za spolupráce tří ministerstev – národní bezpečnosti, vnitra a spravedlnosti – a jim podřízených organizací a pod vedením nejvýše postavených členů KSČ v rámci ústředního výboru strany pod dohledem a vedením sovětských poradců byl sestrojen velmi dobře fungující aparát, který dokázal vyhledávat skutečné i domnělé odpůrce režimu, ty postavit před zdánlivě nestranný a zákonný soud a následně se jich zbavit, ať již definitivně nebo umístěním do výkonu trestu. S výkonem trestu smrti je spojen pojem úzce s politickými procesy související, a to justiční vražda.
Politické procesy zasáhly na konci čtyřicátých a na počátku padesátých let všechny sociální vrstvy obyvatel Československa. Nejprve se režim zaměřil na příslušníky politických stran tvořících opozici KSČ. Asi nejznámějším případem je politický proces s Dr. Miladou Horákovou. Dále se režim zaměřil na příslušníky československé armády, např. proces s generálem Heliodorem Píkou. Stranou nezůstali ani církevní představitelé, např. proces Machalka a spol. nebo Zela a spol. Výraznou skupinou, proti které byla vedena řada politických procesů, byli soukromě hospodařící zemědělci. Režim se zaměřil i na studenty vysokých a středních škol, např. v politickém procesu Stříteský a spol. Nakonec se politické procesy nevyhnuly ani samotným vysoce postaveným komunistům, kteří se na zneužití a destrukci justice podíleli – příkladem za všechny je proces s Rudolfem Slánským a spol.
Není tedy divu, že i samotní komunisté dospěli v polovině padesátých let nejenom v důsledku úmrtí J. V. Stalina a Klementa Gottwalda k nutnosti zastavit rozjetou mašinérii a narovnat největší nezákonnosti. Na úrovni strany byly sestaveny jednotlivé komise, které měly za úkol vyšetřit a popsat nezákonnosti z konce čtyřicátých a počátku padesátých let. Vrcholem dílčí reflexe bylo přijetí zákona o soudní rehabilitaci v roce 1968 a otevření možnosti soudního přezkumu těch nejkřiklavějších nespravedlností. Avšak toto období nevydrželo dlouho a se změnou vnitrostátní politiky v důsledku srpnové okupace vzalo za své. Československá společnost se mohla s politickými procesy začít srovnávat až s pádem komunistického režimu po listopadových událostech roku 1989.