Politický sekretariát ÚV KSČ využil při přípravě kampaně spojené s procesem Rudolfa Slánského zkušenosti, které nabyl v minulých letech v jiných politických procesech. Už v listopadu 1949 v souvislosti s přípravou procesu s Miladou Horákovou byli novináři instruováni, jak o procesech psát: „Nejde o zavádění podobných stálých rubrik, jako byly staré soudničky, nýbrž o soustavné zpravodajství, které by politicky i mravně správně hodnotilo určité soudní případy.“[1] Svaz československých novinářů k procesům vybíral prověřené redaktory, kteří byli instruováni přímo ministerstvem spravedlnosti. To také předem kontrolovalo jejich výstupy.
Zatímco k zatčení Rudolfa Slánského aparát ÚV KSČ nezřídil patrně žádný speciální orgán, který by se věnoval jeho mediálnímu pokrytí, u procesu samotného to už bylo samozřejmě jinak. Tak jako u všech významných předešlých procesů také zde zřídil speciální tiskovou komisi, která kampaň v médiích koordinovala. Komise ve složení ministr informací a osvěty Václav Kopecký (později ji vedl Bruno Köhler), náměstek ministra národní bezpečnosti a velitel Státní bezpečnosti Antonín Prchal, náměstek ministra spravedlnosti Karel Klos, zástupce Rudého práva Vladimír Koucký, generální ředitel Československé tiskové kanceláře Bedřich Vorel a major Bohumil Doubek z ministerstva národní bezpečnosti vznikla na jednání politického sekretariátu 13. listopadu 1952, kdy se projednávaly i další náležitosti procesu. Později do komise přibyl ještě Kopeckého náměstek Jiří Taufer.[2]
Komise například určila, že novinářům bude přímo na procesu vyhrazeno padesát míst, vydávány budou hlavně články popisující průběh jednání soudu, určovala i přesné znění publikovaných textů (například obžaloba a rozsudek měly být redakcím dodány centrálně i vysázené, aby nedocházelo k nepřesnostem) apod. Komise také dohlížela na vysílání rozhlasu nebo filmové zpracování procesu, přizvání vybraných zahraničních novinářů, zpracování fotodokumentace vhodné k publikování, zajištění tzv. výpiskové komise, která bude novinářům dodávat „správné“ citáty z procesu, a další četné technikálie. Od prvního dne procesu měly krajské, okresní či závodní výbory strany mimo jiné v továrnách a na dalších pracovištích organizovat hromadný poslech rozhlasového vysílání od soudu. Muselo ale nejspíš jít o poslech ze záznamu nebo jen například během nočních směn v továrnách, protože proces se v rozhlase vysílal v hlavní zpravodajské relaci Rozhlasové noviny a toto vysílání končilo zpravidla mezi 21. a 22. hodinou. I tak se ale o poslechu rozhlasového vysílání z procesu výslovně zmiňuje řada rezolucí, včetně dětských. „Rozhlas tím, že přenášel záznamy výpovědí obžalovaných, vyvolal ale i to, co určitě nebylo cílem organizátorů kampaně – pochybnosti o regulérnosti procesu u některých posluchačů. Jak se dozvídáme z hlášení pro ÚV KSČ, někteří lidé se podivovali nad tím, že obžalovaní odpovídají dříve, než je jim položena otázka, a na základě toho vyslovovali názor, že výpovědi působí dojmem, jako by je obžalovaní měli naučené nazpaměť.“[3]
Všechny barvy propagandy
Kampaň provázející proces s Rudolfem Slánským v mnoha ohledech pak ve výsledku překonala vše, na co v těchto souvislostech byla dobová společnost zvyklá. Rudé právo, Lidová demokracie, Svobodné slovo a další deníky publikovaly několikastránkové články o průběhu procesu. Texty v uvedených periodikách přitom byly identické, tedy centrálně dodávané. Každý den se v rozhlase a v novinách objevovaly záznamy z procesu, výslechy obžalovaných prokurátorem. Součástí kampaně byly také, podobně jako u procesu s Miladou Horákovou a u dalších medializovaných soudních líčeních, rezoluce občanů, v nichž se vyjadřovali k procesu.
Mezi 20. listopadem a 5. prosincem 1952 obdrželo ústředí KSČ na 8500 rezolucí, které většinou požadovaly pro obviněné trest nejvyšší. Nechyběly v nich dokonce ani nenávistné útoky vůči rodinným příslušníkům obviněných. Celkově tyto rezoluce vykazovaly poměrně vysokou shodu motivů i jednotlivých pasáží — stále dokola tatáž nenávist, útoky na obžalované, antisemitismus, láska k socialismu navzdory „zrádcům“ apod. Přestože tato sdílená formálnost jistě vycházela z politického zadání (zvláště u rezolucí z továren a organizací), nemalou míru zde hrál také autentický a dobový pocit, že odstraněním Slánského se dostalo zaslouženého trestu hlavnímu realizátorovi politických procesů v Československu. „Množství lidí mělo důvod nenávidět Slánského, a tudíž lze předpokládat, že řada zaznamenaných ohlasů je zcela upřímným vyjádřením nenávisti k němu.“[4]
Pokud tu ale byl přece jen nějaký rozdíl proti podobným rezolucím občanů, dobově zvaných pracující, pak to bylo v tom, jak upozornila Pavlína Kourová, že tentokrát se mnohem výrazněji občané neobraceli na vedení KSČ jako takové, ale adresně na prezidenta Klementa Gottwalda. Jednak jemu osobně děkovali za odhalení Slánského a také jemu vkládali do rukou četné závazky na zlepšení svého pracovního výkonu, popřípadě na větší bdělost vůči dalším případným zrádcům.[5] Paradoxní přitom je, že se u pisatelů těchto odsudků i závazků mohlo jednat dokonce o stejné osoby, které ještě v červenci 1951 přijímaly závazky k oslavě Slánského životního jubilea.[6]
Motivicky a jazykově se většina publikovaných novinových textů vyznačovala také mnoha shodnými prvky. Ať už šlo o obvinění z titoismu, sionismu, trockismu, spojení s Wall Streetem, imperialismem, kapitalismem, nacismem atd. Četné bylo obviňování Slánského a dalších obžalovaných jako „titovských kreatur“, „Titovy kliky“ nebo „válečných štváčů“.[7] Nechybělo četné používání přízvisek jako lump, zrádce, zlosyn, zločinecká banda, přisluhovač, kreatura či zmetek.[8] Tento slovník aplikovaný na Slánského především v době konání procesu a při jeho přípravě výrazně kontrastuje se slovníkem užívaným v době opulentních oslav Slánského padesátin v červenci 1951, kdy byl naopak označován za člověka poctivého, hrdinu, vzor komunisty i občana, věrného syna své země i strany atd.[9] Ještě v době oslav po zatčení Švermové a Šlinga byl Slánský líčen jako jejich oběť, o půl roku později je už prezentován jako hlava spiknutí.
Vedle obvinění z titoismu se v tisku objevovaly zmínky o spolupráci se světovým sionismem, jenž se pojil s Izraelem a byl řazen k fašismu a americkému imperialismu. Rudé právo například Slánského označovalo za „arcilotra“, případně „Jidáše“,[10] který podporoval sionistické organizace, jež jsou majetkem Spojených států amerických. Do hry novináři vtáhli také stát Izrael mířící k „zotročování arabských národů“.[11] K antisemitské notě procesu se propůjčily i veřejně známé osobnosti, které se zapojily do kampaně proti Slánskému a dalším obviněným (například Jarmila Glazarová, Ivan Skála, ale třeba také A. J. Liehm). Komunistický politik a spisovatel Ivan Olbracht neváhal do Rudého práva napsat: „Před státním soudem sedí jedenáct typických kosmopolitů, lidí bez cti, bez charakteru, bez vlasti, bez jakéhokoli přátelského vztahu k českému a slovenskému národu a jeho lidu, chtivých, nemilosrdných, upjatých svými myšlenkami jen na boj o moc, na kariéry, na osobní obchody a ovšem na peníze, peníze, peníze. Slyšíme jejich příšernou češtinu a na většině z nich poznáváme, že i když česky vypovídají, čeština že jejich rodným jazykem není.“[12]
Publikovány byly také části výslechů, kde se například Slánský doznával k poškozování ekonomických zájmů státu,[13] texty vinící některé obžalované ze smrti „národních miláčků“, jako byl Julius Fučík[14] či Jan Šverma,[15] nebo „dokládající“ záměr Slánského odstranit Klementa Gottwalda, čímž se v dobové propagandě odstínilo riziko pochybností, jak mohl být „zrádce“ Slánský tak dlouho nejbližším spolupracovníkem a vyloženým souputníkem „prvního dělnického prezidenta“.[16]
Výrazným motivem kampaně související se Slánského procesem bylo využití karikatur. Rudé právo například otisklo karikaturu Slánského, kterého pevně drží dělnická ruka symbolizující sílu a spravedlnost. Kapitalisté zosobnění maršálem Titem, ministrem zahraničních věcí USA Deanem Achesonem a izraelským premiérem Davidem Benem Gurionem se snaží souzeného politika naopak stáhnout k sobě.[17] Týdeník Dikobraz mimo jiné publikoval v den popravy odsouzených karikaturu plačícího kapitalisty s obrázkem přeškrtnuté krysy s nápisem Slánský.[18]
Samostatnou kapitolou mediální kampaně kolem procesu byly publikované dopisy příbuzných obžalovaných. Vynikl mezi nimi dopis Tomáše Frejky, syna obžalovaného Ludvíka Frejky, otištěný v Lidové demokracii, ve kterém mladý Frejka žádal pro svého otce trest smrti. „Vidím teprve teď, že tento tvor, kterého nelze nazvat člověkem, protože v sobě neměl ani kouska citu a lidské důstojnosti, byl mým největším a nejzavilejším nepřítelem.“[19] Podobně se vyjádřila také Frejkova manželka a „zrádce strany a vlasti“ ve svém muži veřejně viděla také Lisa Londonová, manželka Artura Londona, který jako jeden z mála v procesu se Slánským nedostal trest smrti.[20]
Hnědá kniha pro soudruha Gottwalda
Zatímco v listopadu 1951 řešilo oddělení agitace a propagandy aparátu ÚV KSČ především zabavení a zničení publikací Rudolfa Slánského a s ním souvisejících, nyní, o rok později, před ním stál úkol opačný. Novou publikaci vydat. Tentokrát mělo jít o „dokumentární“ záznam z procesu, později známý jako „hnědá kniha“, Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským. O procesu podle usnesení sekretariátu ÚV KSČ neměla dokonce vyjít žádná jiná publikace než tato.
Už během procesu pracovala komise pro zpracování textu zamýšlené publikace podle soudních protokolů. Vedl ji právník Josef Litera, přednosta bývalého kontrolního odboru ministerstva spravedlnosti.[21] Komise při stylizaci textu srovnávala mediální výstupy z procesu s texty soudních protokolů, aby se v knize co možná nejméně rozcházel stenozáznam soudu, připravený text výpovědí obžalovaných a výstupy publikované během procesu v tisku či rozhlase. Svou práci komise ukončila už devět dnů po skončení procesu – 6. prosince – a předala návrh textu náměstkovi ministra spravedlnosti pro věci Státní prokuratury a Státního soudu Karlu Klosovi, jenž byl také členem Komise K, která rozhodovala o výši trestů v politických kauzách.[22] Následovala kontrola textu, především z hlediska prověření závažných informací a správnosti jmen, která se ale protahovala, takže ani přes urgence nebyl Klos do konce roku s to dodat finální rukopis pro vydání v češtině a pro plánované překlady.
Politický sekretariát ÚV KSČ přesto 24. prosince 1952 na návrh Antonína Novotného rozhodl o vydání publikace. Schválil redakční komisi, která má publikaci připravit — Karla Klose v ní doplnili náměstek ministra národní bezpečnosti Antonín Prchal a ředitel ČTK Bedřich Vorel. Za publikaci jako celek byl odpovědný ministr spravedlnosti Štefan Rais. Text mělo připravit ministerstvo spravedlnosti a kniha měla „zachytit podstatnou část procesu — obžalobu, hlavní líčení, závěrečnou řeč prokurátora a rozsudek spolu s některými písemnými dokumenty, usvědčujícími odsouzené z žalovaných trestných činů“.[23] Publikace měla vyjít v osmi jazykových mutacích — česky, slovensky, rusky, německy, anglicky, francouzsky, maďarsky a španělsky. Novotného návrh počítal se 150 000 výtisky v češtině, 50 000 ve slovenštině, 10 000 v ruštině. Vyloženě šibeniční pak byl termín, který vedení KSČ pro vydání knihy určilo — české, slovenské a ruské vydání mělo být vytištěno do 15. ledna 1953, tedy během tří týdnů. Ostatní mutace měly vyjít v nákladu 5000 kusů do 15. února 1953, ale matrice měly být ponechány pro případné dotisky. Politický sekretariát nereálné termíny schválil, ale rovnou rozhodl o snížení nákladu a odklepl české vydání v počtu 75 000 kusů, slovenské v 25 000, ruské ponechal v původní hodnotě 10 000 a ostatní verze snížil na 2500 kusů pro každou. Z Německé demokratické republiky (NDR) však následně přišla objednávka na dalších 20 000 kusů této publikace a například Kapské Město objednalo 9000 kusů dokumentu, takže se náklad německého vydání navyšoval.[24] Vydáním bylo pověřeno nakladatelství Orbis.[25]
Dne 5. ledna 1953 se proto konala porada na ministerstvu spravedlnosti, na které ministr Rais a jeho náměstek Klos sdělili řediteli Orbisu Františku Hrachovi, že české, slovenské a ruské vydání musí být hotovo tak, aby prezident Gottwald mohl dostat vázané výtisky těchto vydání 15. ledna. Předali mu také informace o požadovaných počtech výtisků pro jednotlivé jazykové mutace. Orbis dostal za úkol zajistit překlady do všech požadovaných jazyků „za dozoru příslušného oddělení ministerstva informací, přičemž revise všech překladů po stránce právnické terminologie zajistí Právnický ústav ministerstva spravedlnosti“.[26] V textech neměly být používány žádné zkratky, aby byl srozumitelný i laickému čtenáři.
Začala překotná příprava sazby. Rukopis v rozsahu 720 stran byl postupně dodán 5.–8. ledna 1953 a na dvou strojích sázen v nepřetržitém čtyřiadvacetihodinovém provozu. I tak sazba zabrala skoro šest a půl dne. Sazba a korektury měly být hotovy 12. ledna, poslední schválení mělo proběhnout 13. ledna a korektoři pracovali rovnou v tiskárně. O den později putovalo prvních sto signálních výtisků do knihvazárny, a to vše proto, aby 15. ledna mohl první výtisk osobně dostat Klement Gottwald.[27] Nakonec šlo ale české a slovenské vydání do plného tisku na rotačce až počátkem února a Gottwald dostal 15. ledna jen svázaný první výtisk české mutace.
Tisk celého nákladu pak probíhal na rotačkách a Orbis denně chrlil 38 000 výtisků této publikace. Celkový náklad prvního vydání činil 74 400 výtisků. Tiskárna Orbisu musela být dokonce posílena o několik pracovníků. Na překladech rukopisu zatím pracovalo v Orbisu více než 80 překladatelů a korektorů a v Právnickém ústavu ministerstva spravedlnosti další překladatelé ruského a slovenského vydání.[28] Orbis také varoval, že další jazykové mutace – slovenskou, anglickou, německou či francouzskou – nebude s to ihned vydat, a bylo by nejlepší zadat tisk do jiného závodu. Tisk ruské verze pak vyloženě odmítal, neboť na něj nebylo vydavatelství technicky ani personálně vybaveno.[29]
Typické znaky šturmovštiny
Od začátku selhávala organizace práce, hlavně na překladech. Například ruská verze vznikala v Právnickém ústavu, který překladem pověřil Evžena Tarabrina a Štěpána Zacharova, ti se spojili s pracovníkem ministerstva informací a osvěty (MIO) Glebem Dorošenkem, který jim dodal texty, které byly už dříve přeloženy pro sovětský magazín Obzory pečati. Dorošenko ale odmítl převzít od ministerstva dalších 300 stran k překladu. Namísto toho se začal pídit po tom, co vlastně ministerstvo spravedlnosti chystá. Zavolal tedy přednostu překladatelského oddělení Právnického ústavu Kunze a ptal se jej, zda používají jím dodané texty z Obzorů pečati. Kunz mu vysvětlil, že toto jsou novinářské zprávy o procesu, a nikoli doslovné překlady soudního spisu, a že jako takové jsou „naprosto nepoužitelné“. Dorošenko navíc popíral, že by na MIO měli text do ruštiny vůbec překládat, a tvrdil, že žádné takové zadání ani nedostal, což bylo v rozporu s tím, na čem se dohodla porada u ministra Raise. Postoj změnil až poté, co mu jeho nadřízení práci na překladu nařídili.[30]
Český text dodávalo ministerstvo spravedlnosti do Orbisu postupně od 5. ledna 1953, na vydání tedy zbývalo deset dní. Souběžně s tím běžely také překlady textu na MIO a v Právnickém ústavu ministerstva spravedlnosti. Čeština navíc byla bez korektur. „V textu, který byl jako definitivní k těmto pracím předkládán, docházelo k neustálým změnám, jak ve věcném obsahu, kdy byly odstraňovány chyby, tak zejména v názvech a cizích jménech,“[31] konstatoval ve své zprávě hodnotící nastalý zmatek kolem vydání knihy Pavel Uhlíř, ředitel Právnického ústavu ministerstva spravedlnosti. Ještě při kontrole obtahů zachytili pracovníci ministerstva spravedlnosti 80 chyb, některé dokonce politicky závažné. To vše působilo obtíže při překladech, už hotové texty se musely podle oprav v češtině znovu kontrolovat. „Z našeho hlediska pokládáme za nutné podotknout, že práce na českém textu nesou typické znaky šturmovštiny,“ dodal k tomu Uhlíř.
U slovenské verze se navíc 6. ledna zjistilo, že znění protokolů v ní neodpovídá české verzi, a muselo se znovu slovo od slova překládat. Při tom se našlo opět dost chyb a oprav v českém textu, které se musely zpětně zanést a promítnout do dalších souběžně připravovaných mutací. K překladu do slovenštiny se urychleně povolávalo několik nových překladatelů a písařek. Všechny změny a opravy navíc museli znovu prověřit a schválit pracovníci ministerstva spravedlnosti.
Ruský text se nakonec překládal kompletně z češtiny, materiály dodané ruskými překladateli MIO se ukázaly jako nepoužitelné. Ministerstvo spravedlnosti proto vytvořilo urychleně ruský tým, který celý český text znovu přeložil. Pracovalo se na několik směn, pomáhal i překladatelský tým z ČTK a většina prací se prováděla v noci, kdy mohli vypůjčení překladatelé pracovat nad rámec svých běžných povinností. Následně text kontrolovaly dvě překladatelky — Nečásková a Reimanová — každá dostala k ruce pracovníka ministerstva, aby seděla právní terminologie. Na revizi měly doslova hodiny, takže obě dvojice pracovaly dnem i nocí. Ruský text byl hotov 16. února v 21.00 a předán finálně do tiskárny Orbisu.
Ani další jazykové mutace nebyly bez komplikací. Ve francouzském textu dělali korektoři Orbisu, rodilí mluvčí, tolik filologických a stylistických úprav, že dokonale narušili jednotnou právní terminologii. První upozornění na chyby ve francouzském textu dostal Orbis z ministerstva spravedlnosti už v polovině března 1953, na konci dubna na chyby ve francouzském vydání, tou dobou již vytištěném, upozornil Pavla Uhlíře doktor Vladimír Rolenc z Právnického ústavu ministerstva spravedlnosti. Veškeré chyby podle něj padají právě na hlavu francouzských korektorů v Orbisu, kteří „jednak neprovedli řádnou stránkovou korekturu knihy, jednak dokonce proti výslovnému příkazu dra Kunze pozměňovali na některých místech text“.[32] Sazba vytištěné publikace navíc byla tou dobou už rozmetána a příprava nové, jak upozornil Rolenc, by zabrala tři měsíce.
Až 15. května 1953, tedy několik měsíců po původně plánovaném termínu vydání a dva týdny po Rolencově upozornění, hlásí ministerstvo spravedlnosti, že podle jeho analýzy vytištěné francouzské vydání obsahuje minimálně 550 tiskových chyb, „které jsou namnoze velmi závažné, neboť zkreslují politický smysl, jindy jsou francouzskému čtenáři nesrozumitelné, dezorientující a mohou jej uvádět zcela ve zmatek co do věrohodnosti tohoto dokumentu“.[33] Navíc korektoři francouzského vydání v Orbisu měnili při poslední revizi textu nejen právní terminologii, ale i další už schválené formulace. Na některých stranách bylo chyb dokonce až osm, což znemožňovalo tehdy běžně užívanou metodu vložení lístku s erraty do publikace. Kromě typografických chyb jako prohození nebo vynechání písmen či slov nebo dublování řádků bylo v publikaci také množství gramatických chyb, například špatné pády nebo záměna množného a jednotného čísla. Publikace ale obsahovala i nezamýšlené dvojsmysly, které místy působily až groteskně — například „československé spiklenecké protistátní centrum“ místo „spiklenecké centrum v Československu“, „československé doly, které se staly nacionalisty“ místo „byly znárodněny“, „podle Košického vládního programu sabotovali výstavbu armády“ místo „sabotovali výstavbu armády podle Košického vládního programu“ nebo „pohřební“ místo „internační“ tábor apod.[34] Ministerstvo spravedlnosti proto doporučilo, aby publikace nebyla vůbec ve francouzské verzi v tomto stavu distribuována, a celý její náklad se i přes materiální škody zlikvidoval. Orbis pak měl připravit nové, opravené vydání, což navíc komplikoval fakt, že sazba mezitím byla rozmetána a musela by se připravit kompletně znovu. „Pokud jde o materiální škody, které takto našemu státu a lidu vznikly, je třeba zavésti přísné šetření za účelem zjištění příčin, za kterých k těmto škodám mohlo dojít, a za účelem pohnání eventuelních viníků k zodpovědnosti,“ doporučilo ministerstvo spravedlnosti.[35]
Ředitel Orbisu František Hracha navíc 18. června 1953 hlásil sekretariátu ÚV KSČ, že mu náměstek ministra spravedlnosti Otakar Heráf poslal seznam tiskových chyb v ruském vydání Procesu a požaduje vydání dodatečných oprav.[36] Organizační sekretariát ÚV KSČ tedy rozhodl, že se francouzské vydání opravovat nebude a celý náklad se zničí.[37] Návrh, aby se do zemí, kde je úřední řečí francouzština, poslalo ruské vydání publikace, kvůli chybám v ruské mutaci také neprošel. Redakční komise dostala za úkol prošetřit příčiny vzniku škod a jejich rozsah a měla navrhnout opatření.[38]
Do anglického překladu a jeho revize byli navíc zapojeni pracovníci ministerstva zahraničí, aby se dodání textu stihlo včas. Také v dalších mutacích, německé či španělské, se projevil nesoulad mezi překladateli a pracovníky Právnického ústavu ministerstva spravedlnosti, kteří překlady dodané z Orbisu revidovali po právní stránce, ale zasahovali také do jazykové roviny textu. Španělský text nakonec Právní ústav nerevidoval vůbec a celý překlad vznikl v gesci Orbisu. Maďarský text ještě na konci února Orbis nedodal vůbec a do tisku se dostal až po revizi Právnického ústavu v květnu.[39]
Když ředitel Právnického ústavu ministerstva spravedlnosti Pavel Uhlíř hodnotil důvody, které zmatek s knihou o procesu způsobily, našel hlavní příčinu v tom, že od 6. prosince 1952 do 5. ledna 1953 se na prověřování textu podle Karla Klose neudělalo nic nebo téměř nic.[40] Karel Klos byl ze své funkce na ministerstvu spravedlnosti ještě v roce 1953 odvolán a stal se předsedou Lidového civilního soudu v Praze (v roce 1955 byl navíc vyloučen z KSČ). Poznámka Pavla Uhlíře z jeho hodnotící zprávy o tom, že výdaje na vydání dokumentu dalece překročily zamýšlený rozsah, zůstala podle všeho bez dalších následků.
Původní záměr stranického aparátu završit masivní propagandistickou kampaň provázející proces s Rudolfem Slánským a spol. vydáním české, slovenské a ruské publikace 15. ledna 1953 a další jazykové mutace o měsíc později vzal během zimy a jara 1953 dokonale ze své. Svědčí jedině o nereálných nárocích stranických ideologů a jejich neznalosti formálních a technických náležitostí vydání složité právní a hlavně propagandisticky ostře střežené publikace v několika jazykových verzích. Navíc vydané jazykové verze ještě v květnu 1953 ležely ve skladu ÚV KSČ a čekaly na rozdělovník, kam a jak mají být expedovány.[41] A tak 19. května 1953 dostává vedoucí mezinárodního oddělení sekretariátu ÚV KSČ Jiří Sobotka pokyn, aby připravil rozdělovník, podle kterého budou cizojazyčné mutace knihy posílány zahraničním komunistických stranám, a to zdarma. K distribuci jazykových mutací knihy tak nedošlo ani do konce léta 1953, zato se několika dopisy a telefonáty o míru zavinění chyb přetahovalo ministerstvo spravedlnosti, především jeho Právní ústav, Karel Klos, tou dobou už působící na Lidovém civilním soudu v Praze, a sekretariát ÚV KSČ. Ten nakonec rozhodl, že jeho mezinárodní oddělení rozešle ústředním výborům komunistických stran „pro informaci“ nejnutnější množství výtisků, stovka cizojazyčných mutací se uloží v Ústavu dějin KSČ a ostatní tisíce knih se mají zničit.[42] Velkolepá propagandistická akce vydání jediné knihy o procesu s Rudolfem Slánským a spol. v mnoha jazycích skončila fiaskem.
Poznámky:
[1] FORMÁNKOVÁ, Pavlína – KOURA, Petr: Žádáme trest smrti! Propagandistická kampaň provázející proces s Miladou Horákovou a spol. ÚSTR, Praha 2008, s. 34.
[2] KOUROVÁ, Pavlína: Propagandistické kampaně v Československu v letech 1948–1953. Disertační práce, Pedagogická fakulta UK, Praha 2013, s. 251.
[3] Tamtéž, s. 285.
[4] CHADIMA, Jan: Rudolf Slánský. Vyšehrad, Praha 2022, s. 372.
[5] KOUROVÁ, Pavlína: Propagandistické kampaně v Československu v letech 1948–1953, s. 254.
[6] Blíže CHADIMA, Jan: Rudolf Slánský, s. 356.
[7] „Titovská tvář Slánského bandy“, Rudé právo, 29. 11. 1952, s. 1.
[8] KOUBOVÁ, Kristýna: Propagandistická kampaň provázející proces s Rudolfem Slánským a spol. Bakalářská práce, Ústav dějin křesťanského umění KTF UK, Praha 2016, s. 36.
[9] Blíže k tomuto tématu viz CHADIMA, Jan: Rudolf Slánský, s. 350 an.
[10] Článek „Jidáš“ uveřejněný v Rudém právu druhý den procesu například líčil Slánského slovy: „Pod ryšavými vlasy těkají v masce vrásek zbabělé, záludné oči, které ve zlomku vteřiny zahlížejí do sálu. […] Jako přišlápnutý had, který se již nemůže vyprostit, ochotně začíná odpovídat na první otázky.“ „Jidáš“, Rudé právo, 22. 11. 1952, s. 5.
[11] „Sionismus – nástroj amerických imperialistů“, Rudé právo, 24. 11. 1952, s. 1.
[12] OLBRACHT, Ivan: „Konec zrádcův“, Rudé právo, 28. 11. 1952, s. 2.
[13] „Urychlíme růst a rozkvět našeho hospodářství“, Rudé právo, 27. 11. 1952, s. 1.
[14] BARTŮŠEK, František: „Nikdy nezapomeneme na Fučíkův příklad“, Rudé právo, 21. 11. 1952, s. 1.
[15] Slánského životopisec Jan Chadima v tomto ohledu poukazuje na příznačný rozpor, kdy během jediného roku je Slánský při oslavách svých padesátin líčen jako hrdinný spolubojovník Jana Šermy i jeho úkladný vrah. Viz CHADIMA, Jan: Rudolf Slánský, s. 354.
[16] „Nejtvrdší trest zločincům, kteří usilovali o život soudruha Gottwalda!“, Rudé právo, 23. 11. 1952, s. 1.
[17] Rudé právo, 30. 11. 1952, s. 6.
[18] Dikobraz, 7. 12. 1952, s. 388. Blíže k tématu procesu se Slánským a dobových karikatur SECKÁ, Lucie: Obrazy nepřítele ve stalinském Československu. Diplomová práce, Západočeská univerzita v Plzni, Fakulta pedagogická, Plzeň 2016.
[19] KOUBOVÁ, Kristýna: Propagandistická kampaň provázející proces s Rudolfem Slánským a spol., s. 40.
[20] Tamtéž.
[21] Národní archiv (dále jen NA), KSČ-ÚV, fond 19/7, KSČ – ÚV 1945–1989 – oddělení – oddělení kulturně-propagační a ideologické, a.j. 410/2, vydání publikace k případu Slánského, Zpráva o průběhu prací na vydání dokumentu o procesu s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským, 23. 2. 1953.
[22] Blíže o roli Karla Klose v politických procesech viz např. FORMÁNKOVÁ, Pavlína – KOURA, Petr: Žádáme trest smrti! Propagandistická kampaň provázející proces s Miladou Horákovou a spol.
[23] NA, KSČ-ÚV, fond 19/7, KSČ – ÚV 1945–1989 – oddělení – oddělení kulturně-propagační a ideologické, a.j. 410/2, Rozhodnutí politického sekretariátu ÚV KSČ o vydání publikace Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským, 24. 12. 1952.
[24] Tamtéž, dopis náměstka ministra spravedlnosti K. Klose Václavu Kopeckému, 10. 2. 1953.
[25] Tamtéž.
[26] Tamtéž, Zpráva o průběhu prací na vydání dokumentu o procesu s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským, 23. 2. 1953.
[27] Tamtéž, dopis ředitelství Orbisu, 6. 1. 1953.
[28] Tamtéž, dopis ředitele HSPGP B. Horáka tajemníku Nečáskovi z ÚV KSČ, 16. 3. 1953.
[29] Tamtéž, dopis ředitelství Orbisu, 6. 1. 1953.
[30] Tamtéž, Zpráva o průběhu prací na vydání dokumentu o procesu s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským, 23. 2. 1953.
[31] Tamtéž.
[32] Tamtéž, Zpráva o výsledku revise francouzského textu dokumentu o procesu…, dr. Pavlu Uhlířovi podává dr. Vladimír Rolenc, 30. 4. 1953.
[33] Tamtéž, dopis Ministerstva spravedlnosti sekretariátu ÚV KSČ, 15. 5. 1953.
[34] Tamtéž.
[35] Tamtéž.
[36] Tamtéž, dopis F. Hrachy Janouškovi, 18. 6. 1953.
[37] Tamtéž, dopis J. Sobotkovi, 19. 5. 1953.
[38] Tamtéž, Zpráva o závadách při vydání dokumentární publikace o procesu s protistátním spikleneckým centrem, organizační sekretariát ÚV KSČ, 18. 6. 1953.
[39] Tamtéž, Zpráva o průběhu prací na vydání dokumentu o procesu s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským, 23. 2. 1953.
[40] Tamtéž.
[41] Tamtéž.
[42] Tamtéž, Návrh na opatření ve věci dokumentární publikace o procesu s protistátním spikleneckým centrem v čele s R. Slánským, nedatováno.