Přeměny československé společnosti související s politikou poúnorové komunistické garnitury, strukturální přestavbou hospodářství, zglajchšaltováním kultury a politickou perzekucí byly zcela zásadní a pronikly do každodenního života všech občanů a v různé míře se odehrály také v ostatních zemích střední a východní Evropy, které se po druhé světové válce ocitly v geopolitické sféře sovětského impéria. Zcela zásadní přelom nastal v ČSR v letech 1948 až 1953, o nichž hovoříme jako o tzv. zakladatelském období komunistického režimu. Vládu KSČ, servilně plnící požadavky euroasijského sovětského režimu v čele s jeho diktátorem Josifem Vissarionovičem Stalinem (1878–1953), jehož tzv. kult osobnosti dosahoval po vítězství nad nacismem a fašismem obludných rozměrů, můžeme v uvedených letech nazývat taktéž obdobím „československého stalinismu“ a označit ji přízviskem „totalitní“. Splňovala totiž všech šest souběžně působících základních typologických znaků totalitního státu – oficiální ideologie, jediná masová politická strana splývající se státem, výhradní právo na šíření a interpretaci informací, monopol na prostředky ozbrojené moci společně s kontrolou a centrálním řízením ekonomiky včetně kontroly společnosti prostřednictvím tajné politické policie uplatňující teror.
Budování komunistické moci bylo niterně spjato s hledáním tzv. vnitřních a vnějších nepřátel a následnými politickými procesy proti skutečným či potencionálním odpůrcům režimu. Nakonec tyto mechanismy postihly i jejich spolutvůrce – některé z představitelů komunistické strany, vlády, bezpečnostních a armádních složek. K perzekuci a přelíčením s předními funkcionáři došlo v různé míře takřka ve všech zemích střední a východní Evropy v sovětském orbitu – v Albánii („Koči Dzodze a spol.“ – proces v květnu až červnu 1949), Maďarsku („László Rajk a spol.“ – září 1949), Bulharsku („Trajčo Kostov a spol.“ – prosinec 1949), Polsku („Władysław Gomułka a spol.“, neuskutečněn) či Rumunsku („Vasile Luca a spol.“, neuskutečněn). Vyvrcholením se stal československý „Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským“ (20.–27. listopadu 1952), v němž bylo odsouzeno jedenáct ze čtrnácti osob k trestu smrti, včetně jednoho z dříve nejmocnějších mužů, bývalého generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského (1901–1952).
Politické monstrprocesy byly předem připravenými justičními divadly, režírovanými z Moskvy Stalinem za pomoci jeho tzv. poradců rozmístěných v bezpečnostních složkách lidovědemokratických evropských států a odrážely se v nich zkušenosti z obdobných přelíčení, která proběhla v SSSR v období tzv. velkého teroru ve druhé polovině třicátých let. Z obžalovaných se stali všemi opovrhovaní heretici, prošli si mučivou vazbou následovanou obviněními z absurdních trestných činů – nejčastěji z nějaké formy tzv. revizionismu (např. „titoismu“, „trockismu“), „nacionalistických úchylek“, sabotáží hospodářství či špionáží pro západní zpravodajské služby. Ve skutečnosti však byly čistky důsledkem Stalinovy velmocenské politiky, mezinárodních poměrů souvisejících s nástupem studené války (1947–1991) a krizové hospodářské situace počátku padesátých let.
Evropské lidovědemokratické státy zpočátku v různé míře deklarovaly dosažení socialismu (přechodový stupeň mezi kapitalismem a komunismem) „vlastní cestou“, nezávislou na zkušenostech ze SSSR a reagující na specifika té které země (např. odlišná zemědělská a průmyslová politika, míra znárodnění). Tím ovšem narazily na protichůdné zájmy Moskvy, která se snažila vybudovat jednolitý evropský mocenský blok bezpodmínečně podřízených satelitních států jako „nárazníkové pásmo americkému imperialismu“, jenž se stal hlavním strašákem počínající studené války. Deklarovanou jednotu komunistického hnutí a jeho závislost na Moskvě, kterou stvrdilo ustavení Informačního byra komunistických stran ve dnech 22. až 26. září 1947, narušila roztržka s Jugoslávií z června 1948. Její ministerský předseda Josip Broz Tito (1892–1980) se nepodvolil sovětskému nátlaku a rozhodl se jít vlastní cestou. Roztržka se posléze promítla ve Stalinových zásazích do vnitřní politiky lidovědemokratických zemí, stála za jeho permanentním tažením proti nepřátelům všeho druhu (tzv. zostřování třídního boje) a koherentně souvisela s postupnou eskalací studenoválečného konfliktu. Tu ještě umocnila americká angažovanost v Evropě i jinde ve světě (např. západní Německo, Japonsko, Izrael, Korea), ekonomická pomoc (tzv. Marshallův plán), kterou ČSR na Stalinův nátlak odmítla, vznik Severoatlantické aliance (NATO, 4. dubna 1949) a problémy rozděleného Německa. Do této situace zasáhl válečný konflikt na Korejském poloostrově (1950–1953) rozpoutaný severně ležící komunistickou Korejskou lidovědemokratickou republikou proti jižní Korejské republice. Svět se ocitl na pokraji třetí světové války, jež hrozila přejít v ničivý nukleární armagedon. ČSR se vzhledem ke své poloze a blízkým základnám NATO ocitla v ohnisku předpokládaného střetnutí a celá její hospodářská soustava se musela podřídit sovětské vojenské doktríně předpokládající vytlačení USA z Evropy.
V důsledku výše uvedených skutečností došlo v letech 1949 až 1953 v ČSR k hospodářské transformaci spojené s převzetím sovětského typu ekonomiky – k centrálnímu řízení zestátněného hospodářství a direktivnímu plánování. První pětiletý plán měl ve svém původním návrhu z roku 1947 jako hlavní úkol zvýšit životní úroveň obyvatel a dohnat vyspělé průmyslové státy světa, za nimiž ČSR již od hospodářské krize třicátých let zaostávala. Vzhledem k uvedeným skutečnostem byla nakonec přijata jiná verze pětiletky (1949–1953), která navíc prošla ještě revizemi v letech 1950 a 1951. Na jejich základě byla téměř úplně zlikvidována soukromá malovýroba a podnikání, prioritou se stal růst oborů těžkého průmyslu, militarizace hospodářství a důraz na industrializaci Slovenska. Mezinárodní obchod byl drasticky postižen americkým embargem a musel se orientovat téměř výhradně na východní trhy zemí Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) ustavené 5. ledna 1949. Zvýšit se měla výroba průmyslová (na 98 % oproti původním 57 %) i stavební (200/130), navýšena byla industrializace Slovenska (168/75) a těžké strojírenství mělo vzrůst o 400 % ve srovnání s nejvyšší předválečnou produkcí. V roce 1952 se investice do vojenských účelů a obrany oproti roku 1950 zvýšily 2,4krát, podíl zbrojní výroby zaznamenal v letech 1950 až 1953 vzestup ze 100 % na 453 %, přičemž celkové náklady na armádu tvořily v letech 1949 až 1953 více jak 235 mld. Kčs, tj. polovinu investic do hospodářství.
Nastavený systém se ukázal jako nehospodárný, začalo prudké zaostávání lehkého průmyslu, došlo ke zpomalení technologické modernizace, chronicky neuspokojena zůstala poptávka po spotřebním zboží a základních potravinách, náklady a investice převyšovaly zisky. Původní cíle pětiletky se sice podařilo naplnit (národní důchod se zvýšil o 56 %, průmyslová výroba o 93 %, těžký průmysl o 119 %), tyto prostředky však byly distribuovány neefektivně hlavně do armády a těžkého průmyslu. Kvalita života občanů rapidně klesala (až na vybrané dělnické profese), chybělo zboží každodenní spotřeby, v únoru 1951 musel být obnoven přídělový systém na pečivo a moučné výrobky, došlo ke zvýšení cen základních potravin a textilu, stavebnictví hluboce zaostávalo, nedostávalo se kvalifikovaných pracovních sil a tradiční střední třída (živnostníci, obchodníci) včetně části inteligence byla coby sociální vrstva zlikvidována. Katastrofická byla situace v zemědělství, jež mělo přejít na socialistickou velkovýrobu představovanou jednotnými zemědělskými družstvy (JZD). Jelikož se dobrovolný vstup rolníků do JZD nesetkal s úspěchem, stát přistoupil pomocí nátlaku a represí k násilné kolektivizaci (1950–1953, do roku 1952 bylo založeno 2500 nových družstev), jejíž výsledky byly tragické a předválečnou úroveň tuzemského zemědělství se podařilo dohnat až v roce 1964.
Klesající životní úroveň obyvatel, kdy komunistický režim nebyl schopen naplnit stanovené cíle, vedl k vážné krizi a hrozil vnitřním zhroucením režimu, to vše bylo navíc umocněné stalinskou paranoiou ohledně „vnitřních nepřátel“ a strachem z vypuknutí války. Nespokojené veřejnosti bylo nutné předhodit viníky, kteří by se přiznali k dlouhodobé sabotáži hospodářské politiky, nejlépe ve spojení se špionáží pro západní mocnosti a s příslušností k mezinárodnímu sionismu, kterýžto prvek pocházel od sovětských poradců, odrážel nepřátelské vztahy mezi SSSR a Izraelem a využíval primitivní antisemitismus zakořeněný v československé společnosti. Ne náhodou byly právě v největším československém politickém procesu proti komunistickým funkcionářům v čele s Rudolfem Slánským odsouzeny na doživotí či popraveny (3. prosince 1952) přední osobnosti formující poválečnou hospodářskou a ekonomickou politiku, zahraniční obchod, armádu a bezpečnost, které byly navíc často židovského původu a za války působily v Anglii – Ludvík Frejka (1904–1952, přednosta národohospodářského odboru Kanceláře prezidenta republiky), Josef Frank (1909–1952, zástupce generálního tajemníka ÚV KSČ pro ekonomické otázky), Vladimír Clementis (1902–1952, ministr zahraničí), Bedřich Reicin (1911–1952, náměstek ministra národní obrany), Karel Šváb (1904–1952, náměstek ministra národní bezpečnosti), Otto Fischl (1902–1952, náměstek ministra financí), Rudolf Margolius (1913–1952, náměstek ministra zahraničního obchodu), Otto Šling (1912–1952, tajemník Krajského výboru KSČ v Brně), André Simone (1895–1952, redaktor Rudého práva), Bedřich Geminder (1901–1952, vedoucí mezinárodního oddělení sekretariátu ÚV KSČ), Evžen Löbl (1907–1987, náměstek ministra zahraničního obchodu), Artur London (1915–1986, náměstek ministra zahraničního obchodu) a Vavro Hajdu (1913–1977, náměstek ministra zahraničních věcí).