Obžalovaní
V roce 1950 přestal platit starý rakousko-uherský trestní řád z roku 1873, v němž byli stíhaní lidé před začátkem procesu označováni výrazem obviněný, po přednesení žaloby pak obžalovaný. Nový trestní řád - zákon č. 87/1950 Sb., trestní řád - znal (patrně v zájmu zjednodušení právní úpravy) výhradně pojem obviněný v přípravném i hlavním líčení. Pokud se tedy v trestních spisech po roce 1950 stále vyskytuje pojem obžalovaný, jde pravděpodobně o přežívající rakousko-uherskou a meziválečnou terminologii. Tuto praxi zrušil roku 1961 nový trestní řád, prostřednictvím kterého se původní klasifikace znovu vrátila do praxe a platí dodnes.
Obhájci
Do role obhájců byli zde přítomní advokáti jmenováni na základě stranického klíče. Strůjci procesu vybírali ze seznamu nominantů, u nichž se předpokládalo, že budou při obhajobě postupovat v zájmu žalující strany nebo minimálně nebudou žalující straně klást příliš výrazné překážky. O tom, že obžalovaní neměli právo na spravedlivou obhajobu svědčí fakt, že se se svými obhájci setkali až krátce před zahájením procesu a to vždy za přítomnosti dozorující justiční stráže. Během procesu samotného se obhájci (až na čestné výjimky) ztotožňovali s pohledem obžaloby, který svými vystoupeními nezpochybňovali.
Prokurátoři
Státní prokuratura byla vytvořena na základě zákona č. 232/1948 Sb., o státním soudu a byla podřízena přímo ministru spravedlnosti. Prokuratura ve spolupráci se Státní bezpečností konala přípravné řízení, vypracovávala žalobu a vedla obžalobu v hlavním líčení. Podobně jako v případě soudců byla i mezi prokurátory řada absolventů nechvalně proslulé tzv. Právnické školy pracujících (PŠP). Kritériem přijetí do takové školy byl odpovídající (dělnický) společenský původ a hlavně oddanost režimu. Jednoletý kurz, který navíc připomínal spíše ideové školení než právnickou školu samozřejmě nemohl být dostatečnou průpravou pro funkci prokurátora. Představitelé prokuratury si ale patrně byli této skutečnosti vědomi, protože absolventi zmíněné Právnické školy pracujících často působili ve dvojici s prokurátorem, který měl skutečné právnické vzdělání. Nicméně, mnoho z absolventů PŠP se ve své funkci postupně etablovalo a řada z nich působila následně v justici i mnoho let po skončení etapy politkckých procesů padesátých let.
Soudci
Soudci Státního soudu se dělili na soudce z povolání a soudce z lidu. Soudci z povolání, kteří mohli působit před Stáním soudem byli pečlivě prověřováni a tuto funkci nemohl vykonávat nikdo, kdo nebyl pro komunistický režim dostatečně důvěryhodný. Soudce z lidu jmenovala podle zákona č. 232/1948 Sb. o státním soudu vláda na návrh krajských národních výborů na období jednoho roku. Soudci z lidu zastávali vždy dvě místa v pětičlenném senátu. Prvek soudců z lidu měl za úkol zajistit laickou kontrolu soudnictví, ale ve skutečnosti byli soudci z lidu spíše jakousi povinnou náležitostí a reálně nic ovlivnit nemohli.
Svědci
Svědek představuje osobu, která věc projednávanou v trestním řízení vnímala svými smysly. Podle trestního řádu z roku 1950 (zákon č. 87/1950 Sb., trestní řád) platila obecná povinnost se na základě předvolání jako svědek dostavit. Právo odepřít výpověď měly jen osoby v blízkém příbuzenství s obžalovaným. Svědkové byli Státní bezpečností pečlivě vybíráni a jejich odpovědi měly za úkol potvrdit verzi vykonstruovanou Státní bezpečností. Nezřídka se jednalo o osoby obžalované v jiných procesech nebo osoby, kterým obžaloba hrozila a spoluprácí se Státní bezpečnosti se snažili jí vyhnout.
Znalci
Podobně jako dnes byli soudními znalci jmenováni lidé, kteří měli danou věc pouzovat z titulu své odbornosti. Znalci byli do procesu přibíráni prokurátorem dle zákona č. 87/1950, trestního řádu v případech, kdy prokurátor vyhodnotil jako potřebné zpracování znaleckého posudku. V případě politických procesů se ovšem nejednalo o objektivní znalecký náhled na problematiku. Obsah znaleckých posudků v takových případech dává tušit, že byly vypracovány již s cílem doplnit nebo dokreslit tvrzení prokuratury.